Když je něco nastolené, místo abych to automaticky přijal, prověřím, zda mi to dává smysl. Když ne, nemám problém to porušit. Jet šedesát v obci na přehledném úseku ze mě přece nedělá gaunera, ačkoli to někdo může vidět jinak. Tohle pro mě znamená být pankáč – sám si udělat názor a být ochotnej důvěřovat svým pravidlům. Společnost nám říká, co se má a co se nemá a když chceš být svůj, jsi zákonitě trochu vyvrhel. Řekl bych, že jsem pankáč každým coulem, i když nenosím dredy a nemám ani jednu kérku. Pro mě je to o tom, že rád improvizuji a jedu si svoji linku. Do práce občas jezdím na longboardu a někdy si místo ní jdu užít freeride na Ještěd. Pracovní den přece neznamená, že se musí automaticky pracovat.
,,Hudba je pro mě aplikovaná matematika.”
Tu alternativu a pankáčství jsem hodně viděl v muzice. Díky ní můžeš vyjádřit svůj postoj a když se na gymplu naskytla možnost, půjčit si základní nástroje, cvičili jsme každý den. Jak skončila škola, šlo se do sklepa a tam jsme se až do setmění nějakým způsobem realizovali. Hudba je pro mě taková aplikovaná matematika. Čísla také sama o sobě nic neznamenají, my jsme se pouze domluvili na tom, co si pod nimi máme představit a s hudbou je to stejné. Já matematiku vlastně nikdy pořádně nestudoval, šla mi sama od sebe, a tudíž jsem neměl problém ani s hudbou. Doma jsem nikdy necvičil, a přesto jsem nakonec hrál tak, že mě tlačili do studia na konzervatoři, což jsem samozřejmě nechtěl. Beru ji jako koníček, který dělám pro radost a chci, aby to tak zůstalo.
Když něco začneš dělat pro peníze, část radosti zmizí. Cílem naší kapely nikdy nebylo vyprodat stadion, ale hrát nekompromisně, aby ta tvorba byla maximálně zajímavá a charakteristická. Když to někdy s odstupem času poslouchám, jsem na náš kolektiv tvůrců hrdej. Určitě se k muzice jednou vrátím. To, že teď nikde nehraju, přece neznamená, že bych přestal býti muzikantem. Vždyť hudba je součástí kultur od nepaměti. I když civilizace neměla nic, tak si lidé vyráběli hudební nástroje. Věnovali se společnému mlácení do všeho možného, protože se díky těm smyčkám dostávali do úplně jiných úrovní vědomí, které jsou jinak bez drog těžko k zažití.
INŽENÝR EKONOMIE
Riskování je pro mě synonymum života. Tvor, který žije v přirozeném prostředí, nic jistého nemá. Neustále je vystaven riziku a neví, zda se dožije druhého dne. Myslím, že vytvářet si bezrizikové prostředí a systémy pojistek, nás odtahuje od přirozenosti. Ekonomicky víme, že „risk rovná se zisk“ a člověku, který je ochoten riskovat vše, se otevírají nové možnosti. Navíc ho to nutí být bdělý, ostražitý a používat všechny smysly, jimiž jsme vybaveni. Komfortní život všechny tyto schopnosti potlačuje, až vůbec zapomeneme, že je máme.
Například po návratu z cesty do USA mi zbyla na účtu tisícovka. Našetřil jsem předtím přesně tolik, kolik bylo potřeba. Ani mě do Ameriky nechtěli pustit, protože jsem měl podle nich málo peněz. Na letišti mi úřednici říkali: „Jak tady chcete ty tři měsíce přežít?“ Vysvětloval jsem jim, že budeme spát v lezeckém kempu a vařit si zeleninu z konzervy, žádné hotely a restaurace. Dokonce jsem vytáhnul vařič a ukazoval jim, jak budu vařit. Ten trip byl pro mě důležitý a to, že mi na jeho konci nezbylo na účtu skoro nic, rozhodně nebyla překážka. Já jsem inženýr ekonomie a tak vím, že peníze beztak nic neznamenají, je to jenom o naší důvěře v ně. Dříve byly peníze ze zlata, mělo to nějakou hodnotu, později je Američané aspoň zlatem kryli. Přišel jsi do banky, vrátil bankovky a dostal nějaký ekvivalent, ale už je to skoro sto let, kdy zlatý standard zrušili. Nikomu to nepřišlo divné a od té doby to je vlastně virtuální měna, proč na tom tedy lpět?
Když se nám měl narodit syn, byl to ten moment, kdy se mi všechno kompletně měnilo. Řekl jsem si: „fajn, proč to nezměnit úplně celé?“ Došlo mi, že nejsem spokojenej. Hned mi v hlavě naskočil projekt, který mě rozechvěl až k záchvatu smíchu jenom při představě, že bych ho mohl rozjet. V takovou chvíli nepotřebuješ stavět plány, ani si to číselně obhajovat, protože sám před sebou cítíš odpovědnost, že to musíš minimálně zkusit. Téměř okamžitě jsem podal výpověď v práci, což byl samozřejmě risk. Nemohl jsem předem udělat ani průzkum trhu, zda bude o dřevěné deskovky zájem – podobné hry totiž nikde neexistují. Není mi blízké, když někdo riskuje jenom pro risk, ale tohle byla moje vize, a tak to bylo nutné podstoupit. Musím si samozřejmě připustit možnost, že to budu muset zabalit. Prostě mi dojdou peníze, může se to stát. Přiznávám tu obavu, ale nechci ji prožívat. Spíš se každý den raduji, že se to zatím nestalo.
Snažím se dělat hry tak, aby byly bezbariérové pro každého se selským rozumem. Neměl by je vždy vyhrát ten, kdo má vyšší IQ a dokáže si spočítat vývoj hry na několik tahů dopředu. Tímhle druhem her jsem si prošel, od patnácti let jsem jezdil coby reprezentant na mistrovství světa, hrát s těmi nejlepšími. Tam to funguje, že kdo to lépe spočítá, vyhraje. Já ale nechci, aby lidé díky mým hrám provozovali ve svém volném čase souboj, kdo je chytřejší. Mám rád, když mě ta hra baví od začátku do konce, přičemž do poslední chvíle není jasné, kdo zvítězí. Proč bych měl hrát hru tři hodiny, když už je ve třetině jasné, že jsem prohrál?
V mé tvorbě zatím není nic z fantasy ani sci-fi, dělám hry o životě, a díky tomu jsou velmi intuitivní jak pro nehráče, tak právě pro ty racionálně uvažující šachisty. Hru Connect na základě statistiky z osmdesáti procent vyhrávají ženy. Když si hru koupí smíšený pár a muž prohraje poprvé, chce odvetu, protože jeho ego říká: „to není možné.“ Prohraje třeba ještě pětkrát a čím více se snaží uchopit tu hru racionálně, tím více od té hry dostává lekci. Vyhraje člověk, který hraje na základě přirozeného pocitu a vidí správné řešení, aniž by ho byl schopnej obhájit, nebo podložit čísly.
Testovali jsme s kamarády hru Multiverse a já, tvůrce hry, pět z pěti partií prohrál. Vytvářím hry, kde je nepravděpodobnost velmi pravděpodobná. Oproti konvenčním vydavatelům dělám téměř všechno jinak. Například si u mě objednáš hru přes eshop a když ti přijde, tak zjistíš, že uvnitř nejsou pravidla. Ano, Maty moves úplně v pohodě posílají sběratelskou edici za šest tisíc bez tištěných pravidel. To si nikdo jiný nedovolí. Nejsem línej dát pár korun za tisk, to nic nestojí, ale chci hráče vtáhnout do toho tvůrčího procesu. Navštíví můj web a tam najdou nejaktuálnější verzi. Není to o tom, že by se pravidla měnila, ale vyvíjí se textace. Způsob, jak situace popsat, aby každá věta byla jednoznačně interpretovatelná.
Myšlenkou bylo, vydávat své nápady pod již existujícím vydavatelstvím, ale když jsem se dozvěděl, jak proces schvalování probíhá, přišlo mi to takové stádní a moc nalajnované. Nejlepší cestou se nakonec ukázalo založit vydavatelství, které se bude specializovat přímo na mé hry. Opravdu jsem se těšil na cestu, kterou budu muset urazit, aby se to skutečně stalo. Podal jsem výpověď v práci a zapsal se na pracáku, tudíž jsem měl pět měsíců na to, abych mohl jenom vyvíjet a od rána do večera být v dílně a hrát si s technologií. Byly za tím i brainstormy s kamarády řemeslníky, protože nutno říct, že jsem neměl žádný řemeslný skill a nikdy předtím jsem na dřevo prakticky nesáhl. Do té doby mě zaměstnávala zejména muzika a čísla. Jako lidský druh jsme ovšem vybaveni opravdu širokou paletou schopností a dokážeme všechno, co chceme, pokud je to v souladu s naším vnitřním úkolem.
ČTYŘDIMENZIONÁLNÍ VZORKOVNÍK
Nejdřív jsem pořídil software, začal si kreslit dílky a svoje výplaty utrácel u lidí, kteří měli laser. Já si od nich odnášel vyřezané dílky a zkoušel to doma kompletovat. Osahával jsem si, kudy cesta vede, kudy ne a vylezly z toho dva základní pilíře mé technologie: laser a třímilimetrová březová překližka. Různá setkání těchto dvou elementů jsem pak do hloubky testoval. Udělal jsem si takový čtyřdimenzionální vzorkovník, kde jsem zaznamenával podobu výstupů při různých rychlostech pohybu hlavy, intenzitě paprsku, a ohniskové vzdálenosti. Zjistil jsem, že záměrným porušováním doporučení z manuálů lze dosáhnout zajímavých výsledků. Místo 2D plochy jsem začal kreslit linky, což dokáže srazit nákladovost těch her na dvacetinu. Co v ploše trvalo tři čtvrtě hodiny, dnes udělám pomocí linek za dvě minuty.
Na vizuálu her si obecně dost zakládám. Každá má unikátní dřevěnou krabici, která přesně odpovídá požadavkům potřebných komponentů. Vše musí plnit svůj účel a zároveň se snažím, aby i stálé zákazníky vždy něco nového překvapilo. Tady se otevře šuplík, tu je nějaký výklop, magnet, táhla, pojezdy… hrozně mě to baví. Ke spojení dílků nepoužívám lepidlo, všechny do sebe pasují jako puzzle, které dohromady sbiju kladivem. I proto je pro mě tak důležitá přesnost technologie – stačí rozdíl setin milimetrů a dílky už spojit nejdou.
Satisfakcí byl světový veletrh her, kam přijede přes dvě stě tisíc herních nadšenců. Bylo tam jedenáct tisíc vystavovatelů, z čehož mimoděk plyne, že herní vydavatel je dnes naprosto běžná práce. Můj skromný český stánek se nacházel až na konci páté haly. Lidé se ke mně skrz nespočet jiných deskovek prokousávali i čtyři dny a když pak dorazili do „mého světa“, říkali, že něco podobného ještě neviděli a kompletně je to vzalo. Jednou bych rád penetroval i zahraniční trh, protože ten koncept beru od začátku jako globální. Už teď vyrábím hry na Kickstarter, i když ještě ani nemám americkou právní formu. Je to zatím extrémně vzdálené, ale pak už nebude čas a já chci být připravený.
Sám k sobě jsem dost tvrdej šéf. Mám vysoké nároky a bylo by těžké z nich slevit. Letos už mám i zaměstnance, takže bouchání kladivem a vyměřování desek nechám s čistým svědomím na něm. O to více energie mi zbyde na kreativní činnost. Priorita každého dne je vyřídit objednávky, které jsou již zaplacené a legitimizují tak moji tvorbu. Dalším úkolem je udržet chod, protože stroj je nejdražší, když stojí. Často mi toto zabere veškerý čas, takže již nemám kapacitu na nic dalšího. To se ani nebavíme o byrokratických věcech, které jako majitel a jednatel firmy musím řešit.
Momentálně jedu na dvě stě procent a nemám žádný volný čas. Musím dostat projekt do fáze, kdy bude jasné, že se automaticky sám uživí. Do té doby bude vyžadovat moji plnou pozornost. Kromě rodiny a podnikání nedělám vůbec nic, jsem úplnej asociál. Přestal jsem s muzikou, nesportuji a už ani nevím, co je příroda. Mám cíl, dovolit si jít na obyčejnou procházku. Jasný, mohu vyrazit i teď, ale je to těžké, když vím, že tu práci za mě nikdo neudělá. Dlouhodobě to ale není takto udržitelné, musím to zvládnout co nejrychleji. Jsem samozřejmě spokojený, svobodný a vděčný za to, co mohu dělat, nicméně v tuto chvíli platím poměrně vysokou daň.
\\ \\ \\
Můj projekt za 10 let? Dokonce i vědci tvrdí, že náš mozek má schopnost si představit maximálně pět let dopředu. Jednou bych ale rád bydlel někde u lesa a měl kontakt s přírodou. Vzhledem k tomu, jak moc to chci, jsem přesvědčen, že se to opravdu stane. Dále bych rád zůstal ve své tvorbě pankáčem, který nedělá věci kvůli pozornosti médií, ale aby se mohl smát pod vousy tomu, jak je originální a zůstal vtipnej sám před sebou. V rámci podnikání jsem samozřejmě udělal spoustu chyb, ale vnímám je jako požehnání. Když něco zvoráš jednou, dvakrát? To jsou jen signály, které dostáváš a zaplaťpánbůh za to. Hlupák je, kdo tu chybu udělá popáté.
Foto: SEVERSKEJ SVÉRÁZ, soukromý archiv Matyáše Veselého