ALENA ZDRAŽILOVÁ: ,,Trochu to učení polidštit”

ALENA ZDRAŽILOVÁ: ,,Trochu to učení polidštit”

Už od maturity jsem chtěla být učitelkou. V té komunistické době to bylo sice příšerné a říkala jsem si: ,,takhle to dělat nemohu, už to duševně nevydržím”, ale vždycky jsem to nějak ustála. Vůbec mě nenapadlo, že ta hrůza jednou skončí a bude možné svobodně dýchat. Ředitelství nás například nutilo zjišťovat, jestli někdo nechodí do náboženství, aby mu pak strana mohla dělat problémy. Učila jsem tehdy holčičku, jejíž máma byla předsedkyně komunistické strany u nás v Semilech a poměrně otevřeně jsem v hodinách dějepisu říkala, co si myslím. V moderních dějinách jsem vyučovala i padesátá léta, nebo osmašedesátý rok, který jsem zažila na vlastní kůži a povídala vše otevřeně dle svého svědomí. Bála jsem se, aby z toho nebyl problém, ale mám takovou zkušenost, že když člověk dělá poctivě svoji práci, děti i rodiče to vycítí. Naštěstí už je to pryč. Když někdo ze starších lidí povídá, jak to dříve bylo lepší, říkám: ,,tak to teda ne!” 

Začátky Waldorfu v Semilech

Před revolucí jsem se zajímala o jógu a přes ni se dostala k antroposofii, díky níž jsem potkala úžasného muže – pana Bartoše. Vyprávěl nám o Waldorfských školách v cizině a my si říkali, jak by bylo úžasné, mít něco podobného u nás. Hrozně se nám to líbilo, ale netušili jsme, že by se to mohlo jednou stát. Pak přišla revoluce. Pan Bartoš vzal pár místních z městského úřadu do Německa, aby jim ukázal, jak Waldorfské školy fungují. Byli tím úplně nadšení. Když řekl, že škola vznikne i u nás, lekli jsme se. Ještě jsme ani neměli dokončený Waldorfský seminář, který trvá čtyři roky. Jednou za měsíc byl víkendový kurz a o prázdninách měsíc soustředění. Kolegyně z tehdejší školy mi říkaly: ,,To já bych se na to vykašlala! Ještě o prázdninách se chodit vzdělávat, to musíte?” Samozřejmě že jsme nemuseli, ale nás to bavilo a zajímalo. Přesto nikdo z učitelů nechtěl v nové škole učit. Bylo to něco nového a oni se báli, že to bude fiasko. Navíc se mezi ostatními učiteli šířilo, že to nebude mít úroveň, když má každý učitel vyučovat tolik předmětů. Pan Bartoš nakonec sehnal jednu moji kolegyni na pozici ředitelky, ale nenašel se stále žádný učitel. To mi dodalo nějakou vnitřní sílu do toho jít a přihlásit se. ,,Celé ty roky jsme o tom snili a teď si nikdo netroufne? Tak to teda ne!” Samozřejmě to ode mě byla trochu drzost, vůbec jsem nevěděla, co nás čeká. 

První rok jsme měli jenom jednu třídu. Druhý rok přišla další, a takhle to pokračovalo až do deváté. Velká pomoc byla, že k nám každý měsíc přijel mentor z Německa. On sice vůbec neuměl česky, ale podle činností a atmosféry ve třídě poznal, jak se u nás učí. Pro další ročníky už to bylo o něco jednodušší, protože již existovaly nějaké materiály, které se daly předávat dál. Nicméně v naší škole nelze vzít pouze sešit a dělat to přesně podle něj. 

Od umění k řemeslům

Waldorfská pedagogika se na dítě dívá komplexně. Místo klasických 45 minut, kdy do dítěte musíte nacpat všechno učivo, se u nás učí v epochách. Epocha trvá přes dvě hodiny, a je tam tím pádem prostor na pochopení a individuální práci. Předměty, kterým jsou epochy věnovány, se střídají po třech až čtyřech týdnech. Epocha začíná uměleckou částí, kde se zpívá, recituje, tančí, nebo se jakkoli jinak mohou děti umělecky vyjádřit. U těch nejmenších to trvá klidně 45 minut, u těch starších třeba 15, aby se stihlo odučit potřebné penzum látky. Potom probíhá samotná výuka a v závěru hodiny je takzvaná vyprávěcí část, která rozvíjí celý týden určitý příběh. Nejdříve ho děti jenom poslouchají, ale následně ho již vypráví po svém, hrají, nebo se i učí nazpaměť.

Snažíme se jít hodně do praxe a děti podněcovat po všech stránkách. Například ve třetí třídě je rok řemesel, navštívíme snad všechny řemeslníky a továrny u nás v okolí. Byli jsme v pekárně a každý pak říkal: ,,tady to je úžasný, já budu pekař!”, za měsíc u obuvníka: ,,né, já budu dělat boty” a po návštěvě kovárny chtěl být každý samozřejmě kovář. Pak si ta řemesla zkusí i ve škole. Pro divadlo, které musí sami nacvičit, si veškeré oblečení a kulisy šijí sami. I chlapci například pletou… nezáleží na tom, zda se naučí plést, ale trénují při tom motoriku. Na druhé straně pak i děvčata absolvují řezbářství, nebo rytectví. Kromě klasického vzdělání a uměleckého projevu si tak vyzkouší i různá řemesla, která pak mohou využít třeba doma.

,,Každý chtěl být samozřejmě kovář… “

Nejraději jsem učila to, co bavilo hlavně děti, i když jsem v tom zpočátku nebyla zrovna silná v kramflecích. Například matematika při studiích nepatřila mezi mé oblíbené předměty. Maturovala jsem s dvojkou, která byla opravdu vydřená jen tím, že jsem spočítala spousty příkladů. Někdy za mnou děti chodily: ,,paní učitelko, vy tu matematiku umíte stejně nejlíp vysvětlit, že to každý pochopí.” Když se tím člověk musí sám prokousat, aby si vzpomněl na různé rovnice a úlohy, umí to předat lidštěji a děti to ocení.

Na Waldorfské pedagogice pro mě byla nesmírně důležitá ta svoboda. Ke konci deváté třídy musely být všechny třídy srovnatelné, ale mohla jsem uspořádat výuku s ohledem na vývoj dětí ve třídě. Pokud žáci nebyli ještě zralí na větné rozbory v páté třídě, nebyl problém to přesunout do šesté. Když se děti například učí něco z historie dříve, než mají určitou životní zkušenost, jsou to pro ně jen prázdná data.

NENÍ MOŽNÉ NAD NIKÝM LÁMAT HŮL

,,To je ta škola, kde si jenom hrají.” To se o nás v Semilech dříve říkalo. Potom se ale začaly dělat srovnávací SCIO testy a naše třída byla ve městě nejlepší. Takže bylo vidět, že si tam jenom nehrajeme. Ty děti jenom nejsou tak stresované jak při klasické výuce. Mají právo na to, že jim něco nejde a není na ně kvůli tomu nahlíženo jako na horší. Spoustě premiantů, kteří byli ve všech ohledech úžasní, se už pak v životě tolik nedařilo, a naopak. Někteří ve škole průměrní, kteří to neměli zadarmo, se s tím později uměli lépe poprat a jsou z nich úspěšní lidé. Každý tu šanci má a není možné nad nikým lámat hůl. Měla jsem dva žáčky, kteří byli dennodenně po škole, protože neměli úkoly. Ráno přicházeli do školy a hned hlásili: ,,paní učitelko, já nemám úkol.” Paní uklízečka jim říkala: ,,kluci, vždyť vy jste tu každý den. Proč to prostě neuděláte?” Oni to tak prostě brali a já jim jen řekla: ,,dobrý, tak jste tady hoši, nic se neděje, ale musíte to dodělat.” Tihle žáci se pak paradoxně po letech k učiteli nejvíc hlásí. Letos jsem se sešla se svojí druhou třídou a jsou tam lidé, kteří vystudovali i dvě vysoké školy. Jsou ohromně šikovní a nedají na Waldorfskou školu vůbec dopustit. 

Výhodou naší školy je, že učitel má svoji třídu po celou dobu jejich školní docházky. Pozná zázemí dětí, navštěvuje jejich rodiny a rozvíjí ten vztah. Pro učitele je to hodně důležité, protože místo známek používáme slovní hodnocení a nemáme tolik represivních možností. Učitel tak musí děti opravdu zaujmout. Rodičovské sdružení se koná každý měsíc a měli jsme takovou úžasnou partu, že nebylo výjimkou, když přišlo i padesát lidí, protože chodili oba rodiče. Jedna maminka mi na konci deváté třídy říkala: ,,Co my teď budeme dělat? Vždyť každý měsíc byla nějaká slavnost, setkávali jsme se na schůzkách… co budeme dělat teď, když kluk odchází?” Každou zimu jsme i společně jezdili na hory. Rodiče vařili a děti měly výcvik. Vždy jsem se vracela úplně vyčerpaná, ale když jsem viděla, jak se ty děti s červenýma tvářema vrací spokojené, říkala jsem si: ,,to mi za to stojí.” Nebo jsme nacvičovali divadlo. Ale žádné krátké, mívalo to i dvě hodiny. Hráli jsme pak na zámku v Mnichově Hradišti, kde je přírodní jeviště. Připravili jsme tam stoly s občerstvením, pozvali rodiče a ti byli úplně nadšení. Samozřejmě je riziko, že učitel žákům už po té době začne lézt na nervy, ale mně vždy přišlo hezké vidět, jak se ty děti devět let rozvíjejí. 

,,Paní učitelko, no za tyhle peníze bych já teda neučil.”

Na klasické škole jsem učila dvacet let, takže to snad mohu s Waldorfskou trochu srovnávat. Na klasice učí mnoho opravdu výborných učitelů, to bych nikdy nechtěla zpochybňovat, jen mi ten systém přijde takový chladný. Každých 45 minut se střídá nový učitel, není na nic čas, občas slyšíte ,,když budeš zlobit, dostaneš dvojku z chování…” Podle mě je dobré to trochu polidštit, věnovat se více těm sociálním potřebám. Když koukám na úroveň dnešních dětí třeba u přijímacích pohovorů na lyceum, mám pocit, že jejich úroveň vzdělanosti je daleko vyšší, než byla za nás na střední škole. Na druhou stranu pozoruji, že hodně z nich chybí píle a berou to trochu více hákem, než jsme to dělali my. 

Na Waldorfskou školu nejde nikdo z učitelů kvůli penězům, ty tam prostě nemá – více práce za méně peněz, tak to je. Ti lidé, kteří tam jsou, přišli kvůli zájmu o tu pedagogiku. Jsou to fandové, kteří chtějí učit jinak, berou to zodpovědně a hrozně hezky se s nimi spolupracuje i žije. Máme štěstí, že u nás jsou také muži, protože pro ty je těžké za těchto podmínek pořádně uživit rodinu. Zvlášť když je třeba žena na mateřské. Myslím, že peníze jsou důležité i k ocenění té práce ve společnosti. Dnes už žáci například řeknou: ,,Paní učitelko, no za tyhle peníze bych já teda neučil”, umí si to srovnat. 

PŘÍBĚHY

Jednou k nám dali chlapce, který skoro nemluvil. Všichni říkali: ,,To není možný, dejte ho do nějaké zvláštní školy. Vždyť mu není rozumět.” Měl i určité zdravotní komplikace a jeho rodiče navíc pracovali v zemědělství, takže byl tím pádem cítit hnojem a děti s tím měly zpočátku problém. U zápisu byl výborný – maloval hezky a všechno splnil, ale sociálně se choval skutečně špatně. Třeba začal při vyučování z ničeho nic lézt pod lavicemi, nebo vydávat zvuky jako opice. Chodil k psychologovi, s kterým jsem se spojila a pomohl mi lépe pochopit, jak s ním pracovat. I s pomocí rodičů se nám to dařilo pomalu zlepšovat. Dříve mu nebylo možné ani spočítat chyby v diktátech, to bylo všechno červené, a dnes studuje Vysokou školu zemědělskou. Měl totiž nesmírnou vůli. Když chodil na střední školu, každý týden ke mně docházel na doučování rovnou ze školy. Pracovali jsme spolu celé ty roky a i na vysoké škole jezdíval, když potřeboval něco zkontrolovat. A teď z něj bude inženýr. 

Nebo jsem měla jednoho hocha, a ten prostě absolutně nezapnul mozek. Říkala jsem ,,1+1, kolik to je?” ,,Nerozumím.” ,,Tak podívej, máš jeden bonbon a ještě jeden bonbon, kolik to je bonbonů?” ,,Nerozumím.” On ten mozek prostě nezapnul, například násobilka byla hrozný problém a byl celkově velmi slabý. Ale vyučil se zedníkem, potom ještě tuším elektrikářem a dnes je úžasnej. Má firmu, perfektní dům, fáro. Je ukrutně schopnej, ale kdybyste ho viděli v té první třídě…

,,Poctivě jsem se snažila neodbýt ani jednu hodinu.”

Být dobrým učitelem je věcí talentu i cviku. Člověk musí mít ty děti hrozně rád a být tak akorát přísný. Někteří učitelé musí za tři, čtyři měsíce odejít, protože tu hranici nejsou schopni rozpoznat. Ve škole se nejvíc učí učitel. K dítěti se musíte chovat podle jeho věku, není možné se chovat k dětem ve druhé třídě stejně jako v deváté. Tohle vnímání se učíte celý život, a musíte na sobě pracovat. Když mi řekli, že se mám naučit hrát během prázdnin na flétnu, a já přitom celý život hrála na klavír, pomyslela jsem si: ,,ježišmarja, to bude hrozný”, ale kdo se snaží, ten to zvládne. Osobně jsem se třeba nikdy nesetkala se syndromem vyhoření. Moje dcera mi vždycky říkala: ,,Tys přišla z práce, a už zase děláš něco do školy, seš normální?” Byly tam totiž i děti, které měly encyklopedické znalosti a bylo by neprofesionální ztrácet autoritu svou nevědomostí. Vždycky mě navíc učení natolik bavilo a zajímalo, že jsem se při tom cítila výborně. Netroufnu si hodnotit, jestli jsem svoji práci dělala dobře, to by musel někdo jiný. Vždy jsem se ale opravdu poctivě snažila neodbýt ani jednu hodinu. Když vidím, jak jsou ty děti dnes šikovné a schopné, tak snad mohu říct, že jsem těch chyb tolik neudělala.

Foto: SEVERSKEJ SVÉRÁZ; waldorf-semily.cz