Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak je život vzácnej. Lidi chtějí často namalovat něco podle jejich představ a já říkám: ,,nezlobte se, ale radši namaluji obraz podle sebe, jak mě to baví, a buď si ho nechám, nebo to pak třeba někdo koupí. Nechci, aby to vyznělo povýšeně, ale snažím se mít odstup. Jakmile lidem přestanu říkat ,,ne” a dělat jejich motivy, vtáhne mě to zpátky do té konzumní řeky a začnu se topit. Už chci mít spíš svůj klid a nezaprodávat cenný čas za pár korun. Jak tvořím něco, co mě nebaví, cítím k tomu akorát odpor a to není ta dobrá cesta. Raději budu vytvářet něco, co většina lidí nepochopí, ale nebudu mastit kýče. Motivy mých obrazů jsou reprodukce momentálních myšlenek a o to tam jde… Samozřejmě mám svoje cíle, ale nepotřebuji jít do všeho za každou cenu.
Našel jsem svoje kresby z dob, kdy jsem byl malý, a čuměl, co jsem už tenkrát vyprodukoval. Kreslil jsem hlavně stroje, ty mě fascinovaly. Obecně mě vždycky zajímala technika a považuji se za abnormálně technický typ. I dnes se za ty pitomý peníze občas věnuji různým mechanickým a elektronickým systémům. Nicméně od dětství nedávám matematiku, takže pak vyhrála umělecká škola, která je v tomto volnější a k lidem přistupuje aspoň trochu individuálně. Tedy aspoň některá.
Na střední pár lidí dělalo graffiti. Já vnímal město odmalička dost intenzivně, a tak jsem měl pocit, že k tomu graffiti patří. Říkal jsem si: ,,Kdo to namaloval? Předcházelo tomu něco? Co se dělo potom?” Je úžasné ty lidi poznat a spojovat ta dobrodružství. Začátky byly dost prudké, tegoval jsem snad na všechno. Kolikrát si říkám, že jsem často nechával mozek doma v šuplíku, ale zase jsem se dohrabal až do tohohle stadia a nikdy není konec. Pevně věřím, že se má tvorba bude nějak vyvíjet, dokud můj život neskončí. Nejdříve mě bavilo vymýšlet různé přezdívky. Něco jsem udělal, a když se to nepovedlo, vyzkoušel jsem zase něco jiného. Pak přišlo rozhodnutí vytvořit nick, u kterého vydržím. Nutí mě to eliminovat zbytečné chyby, protože ty reference jsou s ním spjaté. Jak vypadám? To není podstatné. Chci, aby byla vidět má tvorba a vůbec není na škodu, trochu ji přikořenit tajemstvím. Baví mě v lidech vyvolávat otázku: ,,kdo to vlastně je?”
Dělám na volné noze výtvarné i technické věci. V kanclu bych umřel, už reklamka mi sežrala hrozně moc času a celkově to bylo v reklamní branži k posrání. Psychologie reklamy je dost nebezpečná a lidi se nechají snadno ovlivnit, aby si koupili něco, co vůbec nepotřebují. A ideálně si na to ještě vezmou půjčku. Už slovo ,,půjčka” je samo o sobě odporné. Já si říkal, že kousek života obětuji vydělávání peněz, ale mně se odtamtud tak krásně odcházelo! Já tam vlastně nastoupil kromě těch peněz jenom proto, abych mohl odejít, hehe. Když jsem věděl, že je konec, volno, život… to jsem si užil. Koupil jsem foťák a začal takhle paběrkovat.
PLASTOVEJ STEREOTYP
Odmalička lezu do starejch baráků, kde potkáváš různé narkomany, bezdomovce, zloděje. Přirozeně mě tak začal zajímat jejich život, protože je alternativní vůči tomu většinovému. V téhle společnosti je ze všech stran hrozný tlak na lidi a mě nejvíc baví ti, kteří se dokáží utrhnout. Samozřejmě, že hodně z nich jenom ten tlak nevydrželi, zkolabovali, zůstali na ulici a propadli se do hlubších vrstev společnosti, ale mě prostě hrozně baví je pozorovat. Ty liberecký celebrity… Panenka už nežije, nebo Ljuba, ta je taky hustá. Ještě ji nemám nafocenou. Ať je jakákoliv, jsem za ni rád. Ona svým zjevem, ač je pro většinu odstrašující, rozbije ten plastovej stereotyp, celé to rádoby moderní centrum, ten nákupní cirkus. Lidi si jedou svoje úsečky – práce, nakoupit, domů a najednou uprostřed jejich syntetického života stojí ona, jako nějaký cirkusák. Blbý lidi se jí smějí, jak dopadla. Já se jen občas usměju tomu, co zrovna dělá, ale to je zdravej smích. Tyhle postavy jsou kolorit města, musí tu být. Podobných lidí je samozřejmě víc a u toho prolejzání narazíš na hodně příběhů. Vidíš různé squaty, příbytky, vzkazy na zdech, které tam kdosi píše a ty si akorát domýšlíš, co je to za lidi. Oni po sobě vlastně zanechávají stopy a já jsem takový stopař. Vstřebáváš ty životní situace, porovnáváš to s jinými životy, i s tvým vlastním, a pak zjistíš, že bys měl být vlastně rád za to, co máš, když vidíš ty drsné sociální rozdíly.
Život je o tom, si ho užít, ne jím mrhat někde za pár korun. S tímhle anarchistickým myšlením mám problém celý život, zejména školy mě hrozně poznamenaly. Ve škole jsem trávil čas místo toho, abych třeba prolízal Textilanu, kterou mi mezitím zbourali. Mrzí mě to dodnes. Odpoledne jsem se cítil ze školy tak frustrovaný, že už nebyla nálada cokoliv dělat. Byli nasraný, že mě nedokázali zlomit k obrazu svému a dávali mi to dost najevo. Celý život outsider. K maturitě jsem odmítl jít v obleku, protože tenhle styl nenávidím. I do divadla si radši půjčím černý svetr a kalhoty, protože nevidím důvod, dělat ze sebe nějakou elitu. To není nic pro mě. Proč si hrát na papaláše? Je to jen vrchnost, která lidi pod sebou devastuje a vycucává.
Slídit chodím často sám, někdy to vyloženě potřebuji. Když se mi nechce nic dělat, dokonce ani malovat, tak si musím někam zalízt a tam v klidu relaxovat. ,,Ten se má, ten má takového času… “, občas někdo namítne. Tyhle lidi vidí jenom důsledek, ale už ne to, co je ve mně. Každý má svého čerta, který ho zevnitř žere. Já tomu svému musím dávat na držku několikrát denně svýma aktivitama a úplně ho zašlapat do bot, aby mi neovlivňoval myšlení. To je ten mechanismus relaxace. Zalezu do staré továrny a několik hodin jenom koukám po detailech, nebo něco fotím, mám-li chuť. Případně pozoruji securiťáky, aniž by o mně věděli, to je docela sranda… Dříve jsem v tom hledal spíše adrenalin, ale dnes to vidím jako obrovskej přetlakovej ventil, aby mi z toho nejeblo. Zkrátka regulérní terapie.
Jasně, bar Azyl, tam se taky na něčem podílím. Máme tam i komunitní zahradu. Dělají se tam různé přednášky, koncerty, výstavy a v neposlední řadě si vybereš z opravdu dobrých piv. Slouží to jako alternativní prostor otevřený všem rozumným lidem. Většina lidí, co jsem zde poznal, ti pomohou za jakékoliv situace a nikdo na tebe nekouká skrz prsty. Taková místa jsou potřeba jako kontrast k tomu šílenému nákupnímu trendu, protože čím více je spěchu, tím méně se cítíš ve městě dobře. Do jiné hospody bych asi ani takhle pravidelně nezavítal.
ÚTOČIŠTĚ PŘED SYNTETICKÝM SVĚTEM
Zájmů mám hrozně moc a žádnému z nich se nemohu věnovat úplně naplno. Chtěl bych například vyhrotit malování úplně k dokonalosti, ale nemůžu to dělat pořád, musí se to s něčím prolínat. Když tři dny za sebou slídím ve fabrikách, tak potom dva dny maluji, nebo jdu něco opravovat, a už zase dostávám chuť někam vlézt a překonávat překážky… je to posedlost. Mám radost, že nejsem typickej zašívák na gauči u televize. Tu naštěstí nevlastním, říkám jí ,,okno do pekla”. Nemám problém se ušpinit, to mi nevadí. Kolikrát mi udělá radost, vlézt si na obyčejné parovody. Jenom si lehnu na trubku a cítím, jak krásně hřeje. Dnes se podobnému šmejdění říká urbex a provozuje to každej, kdo má foťák v telefonu. Pár z nás to ještě dělá od srdce a já na to mám vypěstovanou docela slušnou závislost. Akorát teď je kolem toho velikej boom a hromada lidí jde i přes mrtvoly. Vloupávají se do objektů, ničí, provařují lokace… A pak to zpravidla komplikuje situaci všem.
Bývalou Tiskárnu v Liberci znám určitě lépe než její majitel. Strávil jsem v ní hrozně moc času a prolízal i všelijaké těžko dostupné šachty. Ten objekt mi pomohl užít si velkou část života a docela jsem v té budově zapustil kořeny. Umožnil mi malovat, fotit, dělat různé prostorové instalace a v neposlední řadě jsem při šmejdění poznal mnoho zajímavých lidí a jejich příběhů. Navíc to tam hrozně hezky vonělo a létě byl uvnitř příjemný chládek. Využil jsem Tiskárnu k tomu, co mi nabídnula – relaxaci a terapii, ale bohužel ji zbourají a přestaví na nějaké sterilní snobácké byty. Obecně mě trápí, že se město devastuje novostavbami, protože mám Liberec rád. Kdybych ho rád neměl, neřešil bych, co je tady dobře a špatně, ale mě to trápí. Právě staré objekty jsou pro mě útočištěm před syntetickým světem, který od srdce nenávidím.
Komín není pro každého, musíš k němu cítit respekt. Je to vysoká stavba a člověk není stavěný na pád z výšky. Bez respektu si koleduješ o průser, což se i nedávno stalo. Nemůžeš lízt nahoru proto, abys dělal blbosti, nebo před někým machroval. Hranice mezi absolutní smrtí, nebo těžkým průserem, je tam hrozně tenká. Zažil jsem několikrát, že třeba kouknu nahoře dovnitř komínu a najednou vyletěli holubi, kteří se mě lekli, když jsem strčil dovnitř tu svoji zvědavou kysnu. Vem si, kolik lidí by se mohlo pustit? V osmdesáti metrech se už asi nestačíš chytit, dole tě akorát spláchnou hadicí. Vlastně je to podobné, jako když řídíš auto… musíš se soustředit a v tu chvíli jste s komínem jedna hmota, jdeš úplně pavoučí chůzí a téměř si s ním povídáš. Čeká tě za odměnu úžasný výhled a cítíš, jak ten komín krásně voní. Kdyby byl žijící organismus, měl by určitě radost, že na něj někdo leze. Je to užité umění.
Snažím se užívat i přístupy ke komínům a fabrikám. Fyzicky tě to protáhne, ale rozhoduje hlavně strategie. V jednom velikánském areálu jsme dokonce hledali terénní nerovnosti, abychom se proplazili po břiše pod infrapaprsky. Vidíš čidla, kamery, hledáš mrtvý bod a klidně se kvůli tomu plazíš kopřivami, nebo mraveništěm. Ano, mravenci byli nasraný, že jsem jim břichem rozhrnul kolonii. Ale nešlo jinak, bylo mi to i líto… Nebo je často nutné přelézt plot s ostnáčem, abychom se dostali dovnitř, protože tam mají hezké komíny, nebo lákavé prostory. Většinou to je veselé, ale občas také ne, protože někteří lidé tohle nechápou a myslí si, že jdeme něco ukrást, či zničit. Mám hezkou příhodu z Mimoně. Lezli jsme na volně přístupný komín a už při lezení jsem viděl, jak se u oken v protějším domě hýbají záclony, přibývají hlavy v oknech a pár lidí hned žhavilo drát. Úplně se mlžila skla, když ti policajti přijeli a sousedé se těšili, že budou mít real akci. S policajty jsme se normálně domluvili. Pochopili, že neděláme nic špatného a tak mě napadlo, při pohledu do těch oken, zeptat se: ,,chlapi, my jsme ten komín nestihli celý, nevadilo by vám, kdybychom si ho dolezli?” Odpověď? ,,No jasný.” Když odjeli, mohli jsme výstup dokončit a já úplně cítil, jak jsou ti lidé nasraní a my šťastní. Oni konali svoji soudružskou povinnost – chtěli vidět lynč. A my s nimi takhle vypekli.
Sterilní prostředí nesnáším, nenávidím. Běžní lidé řeknou: ,,vždyť je to starý, hnusný”, ale ač je ta věc neživá, žije si vlastním životem a mně to přijde zajímavé. Proto miluji staré baráky a oprejskané fasády. Když je někdo opraví, ztrácí to svoje kouzlo. Hrozně mě baví parovody, to jsou takové cévy, které mám osahané. Nebo i některé černé skládky… Je to taková nenadálá hitparáda mnohdy zajímavých předmětů s příběhem. Každá věc, ať už stará, nebo nová, má právě ten svůj příběh a mě baví nad ním laborovat. Někdo to držel v ruce a pak to pustil. Co to bylo za člověka? Podvědomě mě to nutí nad tím přemýšlet.
Foto: SAON
Video: Severskej svéráz