Kolikrát si připadám, že jsem žil v jiném světě než děti z ostatních romských rodin. Můj táta byl druhý nejstarší z devíti dětí a rozhodl se obětovat pro ostatní. Sám vzdělání neměl, ale už od 13 let začal pracovat a celý život makal, aby zbylým sourozencům vydělal na školy. Bavilo ho obuvnictví – rád vyráběl a opravoval boty, ale chodil i do výkopových a zednických prací. Možná znáte Dušana a Mirka Kotlára, oba prošli konzervatoří a dnes jsou profesoři hudby. Vedou své vlastní cimbálovky, které hrají zejména moravské a slovenské folklorní písně. Oni jsou jedni z těch sourozenců, pro které to táta podstoupil a nás vedl ke vzdělání samozřejmě také. Strčil mě na SOŠ sociálně právní, abych studoval sociální činnost, což ovšem mělo i stinné stránky… Ostatní děti mě začaly od sebe odhánět. Dali mi ochutnat pocit vyloučení z komunity.
Měli jsme tehdy partu děcek a scházeli se v parčíku. Když jsem nastoupil na střední, začal jsem z jejich strany pociťovat nezájem o kontakt se mnou. Bály se, že se nad ně budu povyšovat a preventivně se mnou nekomunikovaly. Když už se chtěly bavit, tak měly neustále tendenci mi něco vyčítat. ,,Ty tady s námi nejsi, co ze sebe děláš? Děláš ze sebe gádža? Ty už mezi nás nepatříš…” Bylo to dost nepříjemné, i když časem si na to ti lidé zvykli. Určitě jsme se ale vzdálili a já navíc poznal ve škole jiné kamarády.
ROMANY ART WORKSHOP
Romany art workshop funguje od roku 2010. Původně jsme začínali jako taneční kroužek, ale jelikož dělám hrozně dlouho terénního pracovníka, poptávka od rodičů děti, které navštěvovaly náš kroužek, byla čím dál náročnější. Nicméně myšlenka propojit sociální práci s uměleckou tvorbou přišla spontánně. Pocházím z hudební rodiny, mám zkušenosti z vlastního tanečního souboru a při práci v předchozí neziskovce jsem se věnoval volnočasovým aktivitám. Když to klienti zjistili, sami tyto aktivity začali vyžadovat a hrozně je vítali. Zabýváme se převážně hudební výchovou dětí, které pak mají možnost například vystupovat na městských slavnostech, což má kladný ohlas i ze strany neromů, kteří mají šanci poznat naše umění a mnohdy se jim líbí.
Já se pracovně věnuji zejména komunitní práci se skupinou osob, ale právě Romany art workshop je cesta, jak začít pracovat s problémy co nejdříve a obsáhleji. Například nás kontaktuje škola, že tam některé z ,,našich” dětí přestalo chodit a nikdo neví proč. My to dítě u nás v kroužku vyslechneme, většinou se i samo od sebe otevře. Pak slýcháme: ,,nemáme peníze na svačiny”, nebo ,,měla jsem jedny boty, udělala se mi v nich díra a já se stydím.” To jsou důvody, proč některé děti přestávají chodit do školy, dodnes se s tím setkáváme… Já jdu pak druhý den do rodiny jako ,,teréňák”, mluvím s rodiči a snažím se tu situaci řešit. ,,Dobře, nezbylo vám na potraviny. Obratem oslovíme kontakty, přes které zprostředkujeme potravinovou pomoc a dovezeme vám potravinové balíčky. Ale to dítě prostě bude chodit do školy! Udělejte mu z toho svačinu.” Podobně to probíhá s ošacením, nebo hygienou. Zabezpečíme, aby se dítě necítilo špatně a do té školy opravdu chodilo. Obrovsky důležité je, aby neziskovka dokázala a chtěla aktivně pomáhat takto v terénu, nikoli jen od stolu.
Když jsem poprvé zastupoval klienta na úřadu, koukali tam na mě jako na blázna a mysleli si, že mě mohou snadno oblbnout. Já jsem to měl tenkrát opravdu všechno načtené, takže jsem jim začal sypat z hlavy různé paragrafy a nedal se odbýt. ,,Teď vám ukážu, co jsem zač” – to mi projelo hlavou a chtěl jim dokázat, že jsem pro ně rovnocenným partnerem. Každého naštve, když si připadá méněcenný, ale mě to zároveň motivovalo.
Nebo tady v Tanvaldu na zastávce nadávala jedna paní na ,,cikány”. Pokračovala v tom i po cestě autobusem, kterým jsem s ní jel, přičemž pořád říkala, jak Romové nepracují a jenom pobírají dávky. Ani nevím jak, ale ten obličej jsem si dobře zapamatoval a tentýž den jsem ji potkal na úřadu práce. Já tam jel zastupovat klientku, ona čekala na podporu. Dnes už bych to rozhodně neřekl a moc pyšný na to nejsem, ale tenkrát jsem si nemohl odpustit větu: ,,tak kdo z nás dvou je nemakačenko?”
Vzdělání je samozřejmě základ a u části Romů stále kámen úrazu. Od toho se pak odvíjí vše ostatní – zaměstnání, bydlení, životní úroveň. Někteří rodiče bohužel ke vzdělání vedeni nebyli a tu chybu pak opakují u svých dětí. Mnozí se navíc bojí, že to dítě bude beztak vystaveno diskriminaci na trhu práce a stejně ho nikam nevezmou. Což v mnoha případech také neustále řešíme. Vlastně se je tak snaží chránit před situacemi, které jsem si i já zažil na vlastní kůži. V rámci komunity je těžké se dostat z těchto zajetých kolejí. My se snažíme o to, aby se v rámci moderní romské kultury zakořenila úcta ke vzdělání. Ti lidé musí zkrátka vědět, že vzdělání má určitou váhu a může z nich udělat lepší lidi. Určitě se to ale zlepšuje. I já už chodil na střední školu, kterou založil romský doktor práv a ve třídě nás bylo 30 studentů. Z té třídy vzešla spousta vysokoškoláků a dnes existují i stipendijní programy pro středoškolské a vysokoškolské romské studenty. Školy se začínají zapojovat do inkluze a to vzdělání je obecně na dobré cestě.
Můj otec jako malý kluk zažil koncentrační tábor. Jednou jsme jeli na Slovensko za babičkou, která už byla toho času nemocná a téměř nechodící. Sestra měla na sobě takovou zelenou kombinézu, a když ji babička viděla, začala neskutečně vyvádět. Úplně vyskočila z postele, protože ta zelená jí připomněla vojáky a skoro nás vyhodila z pokoje zařízení, ve kterém se dlouhodobě léčila. Období druhé světové války si připomínáme, aby se nic podobného neopakovalo. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se podařilo nenávist vůči Romům a dalším menšinám zcela odbourat, ale k tomu povede asi ještě dlouhá cesta. Hlavní je, že se ta nenávist drží aspoň na nějaké úrovni. Stále se ovšem najdou lidé, kteří pod námi sdílené články k holocaustu napíšou, že by koncentráky obnovili. Dokonce to byli lidé odsud z Tanvaldu. V tomto směru nás nejvíce vzdělává Jan Cverčko, ředitel Asociace romských představitelů Libereckého kraje z. s. a romský aktivista, s kterým jsme v úzké spolupráci a velice si jeho práce ceníme
Každoročně si připomínáme i Mezinárodní den Romů, který připadá vždy na 8. dubna. Sice nemáme žádný vlastní stát, ale existuje romská vlajka, jazyk a máme mnoho literárních i hudebních děl, skladatelů, spisovatelů apod. Těším se, až se objeví více Romů na vážených pozicích… soudce, primář, státní zástupce. Pár takových už máme, ale problém je v tom, že nejsou moc vidět. Když se někteří z nich dostanou na tyto pozice, kterých si veřejnost váží, tak se stáhnou a jsou ,,neviditelní”, což je škoda. Samozřejmě by byl veliký úspěch, kdyby se jednou Rom stal prezidentem. V Americe bylo také dlouho nemyslitelné, aby se jím stal Afroameričan, a pak přišel Barack Obama. Kdo ví, co bude třeba za deset let?
NEMÁME SMUTNÝ ŽIVOT
Situace na trhu práce už je naštěstí lepší. Problém může být například dojíždění do práce pro lidi v hmotné nouzi. Než dostanou první výplatu, tak na něj zkrátka nemají, řeší to občas půjčkou od lichváře a už začíná ten složitý cyklus, z kterého se těžko dostává. Obecně je ale mnohem větší problém s bydlením. Majitelé žijí často v tom, že každý Rom bere na dávkách 50 000-60 000 Kč, což je samozřejmě nesmysl, ale oni na základě toho výši nájemného záměrně nadsazují. Za panelákový byt v Tanvaldu o velikosti 1+1 jsou schopni požadovat 17 000 Kč měsíčně. Majitelé si ovšem nájemníky mohou vybírat, proto také žije většina Romů segregovaně. Sám bydlím v paneláku, kde žije zhruba 10 romských rodin a zbytek jsou lidé z majority a vztahy tam bohužel dobré nejsou, přitom úplně zbytečně. Všechny ty romské rodiny pracují, nejsou na žádných dávkách a denně je ostatní vidí odcházet a přicházet z práce. Přesto se najdou jedinci, kteří mají potřebu nazývat je nepřizpůsobivými.
Slovo ,,nepřizpůsobivý” vzniklo podle mě v kultuře. Ano – jsme hlučnější, temperamentnější a rádi si zazpíváme, nebo pustíme písničky. S nejužší rodinou jsme také zvyklí se pravidelně navštěvovat. Je to takové nepsané pravidlo, a když návštěvu jednou vynecháte, hned si všichni říkají, zda na ně nejste naštvaní, nebo se něco vážného nestalo. Nejužší rodina v našem podání může být ovšem docela široký okruh lidí. Navzdory tomu, kolik romských rodin žije fakt v sociálním vyloučení, nemáme smutný život. Mnoho romských rodin může být bez peněz, elektřiny, nebo vody… ale z života radost mají. Neumíme být zkrátka frustrovaní. S tím možná souvisí i smysl pro humor, který máme dost specifický. Když nám někdo nadává, dokáže nás rozesmát třeba tón jeho hlasu, nebo jakým způsobem to říká. Je to taková naše sranda, ale dotyčného to naštve ještě víc.
Mám zkušenost, že mnoho lidí z majority zajímají naše aktivity, ale bojí se reakce ostatních. Rádi by se šli podívat na některou z našich akcí, ale nechtějí pak poslouchat, že se ,,kamarádíčkují s Cikánama”. Dva roky zpátky jsme organizovali amatérské dětské divadlo, kde si romské a neromské děti vyměňovaly při různých situacích role. Například neromské dítě hrálo Roma na úřadu a romské dítě hrálo úřednici, přičemž si na tom ukazovaly různé stereotypy. Zapojili se do toho učitelé, děti i rodiče, ale muselo to být utajené, právě kvůli okolí. V tomto ohledu bychom byli velice rádi, kdyby se to obrátilo a daly se věci organizovat veřejně
Já mám v romské komunitě opravdu hodně kontaktů, i napříč různými zeměmi, a dospěl jsem k názoru, že jako Romové opravdu neházíme lidi do jednoho pytle a snažíme se soudit individuální případy. Nepamatuji si, že by táta někdy nadával na majoritu za to, co mu způsobila. I v souvislosti s koncentračním táborem. Mám mnoho kamarádů z majority a nikdy by mě nenapadlo hanit lidi jiné barvy pleti jenom proto, že mi někdo stejné rasy nadával, nebo mi něco provedl. ,,Nebav se se mnou, vy jste všichni stejný… “, tohle si nedovedu představit.
FOTO: Severskej svéráz, soukromý archiv Patrika Kotlára, Romany art workshop