ONDŘEJ RUML: ,,Dle vlastních not”

ONDŘEJ RUML: ,,Dle vlastních not”

Baví mě stát před lidmi a zpívat, to je můj život. Poprvé jsem se ocitl na pódiu při školní besídce a pamatuji si, že mi to nebylo nepříjemné. Spíše šlo o to, překonat sám sebe a svůj stud. Přiznám se, že dnes je mi tam vyloženě dobře. Když tam vylezeš a zazpíváš nebo zahraješ, navodíš nějaký pocit a lidi ti zatleskají, to je prostě nezaměnitelný pocit a zážitek. Poslední roky, než zemřel Karel Gott, jsem o něm často slýchával: „To nemá zapotřebí, ať už tam nechodí, vždyť to nedá“ a já si uvědomil, že možná právě toho štěstí, které se ti tam vyplavuje do krve, se nechtěl vzdát. Obzvlášť když už mu nebylo vůbec dobře. Ten pocit po konci písně je prostě k nezaplacení. Ohlušující ticho – tak říkám mezeře po písni bez potlesku, hrozně vyčerpává. První streamovaný koncert v Jazz Docku jsme byli po hodině a půl s klukama úplně utahaný, jako kdybychom složili haldu uhlí, ten potlesk nám chyběl.  

SÁZKA NA MUZIKU

Pocházím z Jablonce nad Nisou, kde jsem strávil krásné dětství. Český ráj, Jizerky, přehrada, co víc si přát? Vzpomínám si, že jsme s tátou jezdili na osadu poblíž Nové Paky. Večer tam vždy probíhala soutěž trampských muzikantů, což pro mě byl stěžejní bod víkendu. Připravoval jsem se, až budu u táboráku hrát a byl zvědavý, jestli se jim to bude líbit. Ti trampové měli velký výtvarný talent, tudíž hlavní cenou byla krajinka, namalovaná na vyříznutém koláči z klády. Přál jsem si takovou placku vyhrát a jednou se mi poštěstilo. Folková muzika mě samozřejmě ovlivnila, dodnes nedám dopustit například na bratry Nedvědy, ta melodika je fantastická. Docela dlouho jsem hrál na kytaru a banjo, ale kolem puberty mi došlo, že pětistrunné banjo holky vůbec nezajímá. Chtěl jsem je upoutat a zjistil, že zpěvem to jde mnohem lépe. Navíc mi připadalo, že vyjadřovat se skrze nástroj, je jako tahat lano přes kladku. Může se občas zadrhnout. Ale když zpíváš, vychází to rovnou z duše a nic ti nepřekáží. Zpěv se nedá přelstít, tam je všechno slyšet i vidět, a proto mě asi zaujal. První dva roky na konzervatoři s mým profesorem Vráťou Kadlecem to bylo spíše oťukávání, ale potom najednou přišel rychlý vzestup hlasové techniky a já zjistil, jaké neskutečné množství barev, variant a technik hlas skýtá a co se s ním všechno dá dělat.

,,Běž už na tu konzervatoř, tahle to dál nejde… “

Poslední dva roky jsem na gymplu propadal a pár učitelů mě nemohlo vystát. V té době jsme navíc chodili do školy často zhulený. Devadesátý léta, no, utržený ze řetězu. Ředitel byl shodou okolností violoncellista a snažil se mi pomáhat. Když už to byl úplnej průser a já měl třeba tři pětky, pozval si mě a říkal: „Pojďme to nějak udělat. Tak budeš opakovat ročník, nebo já nevím, uděláš reparát aspoň z jednoho předmětu.“ Fandil mi a jsem mu za to dodnes vděčný. Naučil jsem se jazyky, ale bylo mi jasné, že chci dělat hudbu a žádný delegát, nebo diplomat ze mě nebude. Když už to bylo opravdu neúnosné, přišla za mnou moje francouzštinářka: „Hele, běž už na tu konzervatoř, opravdu běž, takhle to nejde.“ Bral jsem to jako požehnání, měl jsem ji rád a nechtěl ji zklamat. A když už to řekla ona… Pracoval jsem pak rok v kavárně a potom ještě asi půl roku v německé fabrice, ale naštěstí mi přijímačky vyšly a já mohl v září nastoupit na konzervatoř. 

Měl jsem handicap oproti některým spolužákům, kteří už uměli noty a na hodinách harmonie a hudební nauky jsem v tom pěkně plaval. Reprezentoval jsem ale školu na různých koncertech a vystoupeních, a když občas nastal problém, ředitel se za mě postavil. Proplouval jsem jakž takž, ale v té praxi se činil. Ve společnosti těch umělců v Praze, kteří jsou většinou z uměleckých rodin – Ondra Brzobohatý, Kuba Prachař, Vojta Dyk, jsem ale cítil určité mínus. Neřešil jsem, jestli mám více, nebo méně talentu. Obdivoval jsem a tajně záviděl tu jejich bezostyšnost, bezstarostnost. Oni byli svým vyjadřováním volní a dokázali si takovým způsobem hrát. Vůbec se s tím nemazali a bylo jim jedno, co si o tom kdo myslí. A já si furt hlídal, co tomu kdo řekne a jestli nejsem moc. Myslím, že to je trochu stigma malého města… nebo možná výchova, povaha, nevím… Jinak to byla samozřejmě euforie a velká pařba. Přijdeš na školu, kde jsou kolem stejní blázni, nikdo ti nenadává, že si prozpěvuješ, naopak. Na konzervatoř jsem se pak po letech vrátil jako učitel a měl jsem polovinu žáků, kteří si dělali souběžně ještě třeba peďák, pro případ „kdyby to náhodou nevyšlo“. Přiznám se, že to pro mě bylo zvláštní. Myslím, že by se člověk měl rozhodnout co chce dělat a nevytvářet si žádný alibi. Já na muziku vsadil. Rozhodl jsem se, že ji budu dělat naplno a zákonitě přišla i období, kdy hrozilo, že se tím neuživím. To je ale všude, každá práce se může podělat.

AUTENTICKY

Hudbu dnes dělám v podstatě pro sebe a až tak mě nezajímá, co na to lidé řeknou. Když jsem chtěl přezpívat Voskovce a Wericha, někteří po poslechu demáče říkali: „Tohle nikdo nevezme, to je moc těžký“, ale já jsem si postavil hlavu a vyplatilo se. Ta deska rozvířila vody a veřejnost i kritici se mnou začali počítat, protože jsem byl najednou jakoby autentickej. To je podle mě klíč, jak se prosadit – mít jasnou představu, co chceš dělat, vyzařovat ji navenek a neuhýbat z té cesty. Takoví Chinaski třeba podle mě nechtěli být za každou cenu populární, oni založili kapelu a dělali hudbu, která je bavila. David Koller zase píše takový písničky, jakej je on sám. Xindl X si hraje s češtinou. David Stypka měl svoji poetiku a jistou uhrančivost. Ano, byli a jsou populární, ale dal bych ruku do ohně za to, že se nesnažili být za každou cenu trendy. Oni prostě milují hudbu a jsou tak moc přesvědčeni sami sebou, že to, co dělají, je skvělý, až tak, že na svoji stranu strhnou lidi. To mě baví, i když mám třeba hudební obzor někde jinde. Já nikdy nebyl úzce vyprofilovaný, snažil jsem se být hodně všestranný. Mohl jsem zpívat s big bandem, účinkovat v divadle, hrát na banjo s kapelou, nahrávat voiceovery do rádia, a i díky tomu vlastně mít práci.  

Mé kariéře určitě pomohla soutěž X Factor. Zajímavé, dlouho jsem chodil neúspěšně po konkurzech do různých muzikálů a hned jak X Factor skončil, mi najednou začali nabízet hlavní role. Ve většině případů u muzikálů v Praze bohužel hrají roli ksichty. Jestli, nebo jak to uhraješ, už je trochu vedlejší. A ty soutěže nejsou od toho, aby hledaly talent, je to v první řadě show. Můžeš si tam ovšem udělat reklamu, kterou by sis jako no name finančně nikdy nemohl dovolit. Už když tam jdeš, musíš mít připravenou písničku, kterou můžeš potom okamžitě vydat. Všechno musí jít rychle, nebo by to celé PR přišlo vniveč.  Reklama je něco, co nutně potřebuješ, jinak o tobě nikdo neví. Mě si třeba Michal Horáček všimnul v X Factoru. Někteří mě bohužel potom začali nazývat rychlokvaškou. To mě mrzelo a já pak strašně chtěl lidem z umělecké scény dokázat, že nejsem nekňuba, který se svezl na vlně komerční soutěže. Tohle nálepkování ale děláme všichni, sám s tím u sebe taky bojuju. Rychlý soudy, no. 

,,Hudební život je pestrej.”

Někdy vstanu v deset, jdu rovnou na oběd, pak se zase natáhnu a večer hurá s kamarády na pivo. Jindy mám v osm ráno focení, v jedenáct pracovní schůzku ohledně projektu spojenou s obědem, poté jdu koupit mikrofon a jedu rovnou kamsi na vystoupení. Vrátím se ve dvě v noci a podobně jedu celý týden. V něčem je to těžší, než chodit do normálního zaměstnání, protože jako umělec o své práci přemýšlíš pořád. Nepřijdeš prostě domů ve čtyři a nevypneš. Třeba s loopingem jsem začal úplnou náhodou na koncertu Ridiny Ahmedové. Vytvářela svým hlasem různé zvukomalebné plochy a do toho pouštěla videa – výjevy, jak teče řeka, nebo se rozhrnují klasy a člověk měl pocit, jakoby tím polem procházel. Po koncertě jsem ji poprosil, jestli bych si to nemohl zkusit a zaujalo mě to.

 Velký mediální boom to způsobilo právě v X Factoru, kde jsem se looper rozhodl použít, abych se v soutěži udržel a přišel s něčím originálním. Nebyl jsem rozhodně první, kdo s tím v Česku zpíval, ale nikdo to ještě neprotlačil do televize v hlavním vysílacím čase. Došlo mi, jak velkou sílu to má a že by bylo dobré se tomu věnovat dál. Snažím se to dělat tak, aby to bavilo i lidi, kteří se o looping vůbec nezajímají. Není v tom kalkul, jen mě to prostě takhle baví .Je to něco mezi stand-upem a koncertem, kde můžu reagovat na publikum a jsem rád, když se baví. Možná je to trochu ten cirkus, ta krev, co v sobě mám. (úsměv) Looping je jedna ze stěžejních věcí, které dělám a prostřednictvím kterých se vyjadřuji.

Mám-li jít do nového projektu, musí mě zaujmout. Přestal jsem hrát v muzikálech, protože mi je moje karma jakoby začala oddalovat. Uvědomoval jsem si, že jsem jen nástroj něčí představivosti a spoustě lidí jsem nerozuměl, nebo k nim měl výhrady. Začal jsem bejt na lidi nepříjemnej. A co vysíláš, to taky přijímáš – zničehonic mi přestali volat s nabídkami. Ze začátku jsem z toho byl špatnej. „To už jsem jako vyčpělej, nebo nejsem dost dobrej“? Později jsem si uvědomil, že díky muzikálu člověk zapomene na ten svůj muzikantskej rozvoj. Zkoušíš – máš co dělat. Hraješ – máš co dělat. Máš publikum – máš uznání. To, že ty samí lidi už pak nepřijdou na Tvůj koncert, si neuvědomuješ. Takže když jsem vypad’ z muzikálů,  měl jsem čas a začal jsem díky tomu točit desky a snažil se je prodávat na svých vlastních koncertech.

Později jsem ale vzal ještě jednu nabídku, která mě úplně pohltila. Hlavní postavu v muzikálu Lazarus, což byla jedna z těch rolí, které se dají nazvat jako životní. A znovu jsem si ověřil, že divadlo miluju. Herectví mě bavilo už na konzervatoři, ale když to neděláš pravidelně a nemáš za sebou stovky hodin na jevišti, je to vlastně jalový. Takže se pořád učíš a okoukáváš, jak to dělají ostatní. Například ty takzvaný převtělovačky, který vídáme třeba Hollywoodu, se herci málokdy poštěstí. Režiséři většinou herce vybírají podle toho, jak vypadá, mluví a co vyzařuje, a tak často hrajeme role podobné našemu naturelu. Postava Thomase Jeroma Newtona v Lazarovi je pro mě hodně o nastavení tělesné schránky. Ještě než jdu na jeviště, snažím se jakoby dostat do těla někoho, komu je fyzicky a psychicky hrozně špatně, taková troska. A když si správně nastavím to tělo, začne mi z toho pak samo vyjíždět to nitro. Nechci tu dávat přednášky o metodách herecké práce, jen mi prostě přijde zajímavý, že tahle role byla první, kdy jsem na to šel primárně přes to tělo.

,,Když jsi v bulváru, máš práci.”

Bobby McFerrin, můj oblíbenec, musel jet na turné do Německa, aby si ho někdo všimnul. Já v roce 2010 vydal první sólovou desku „Proměna“ a nikoho to nezajímalo. Mrzelo mě, že kritici ani nenapsali, že je to třeba blbý. Takový to: „Víš, co se o tobě říká? Vůbec nic“. Když si tu desku dnes pustím, jsem na ni hrdý, je moc pěkná, ale tehdy mě ten nezájem hrozně mrzel. Dříve nebyly sociální sítě, tudíž jsme bojovali o každý článek. I v bulváru, protože když seš v bulváru, máš práci. Třeba tě pozvou do Trutnova na ples, abys tam zazpíval dvě písničky za XY korun. Snažili jsme se kamarádit s těmi redaktory, a když tě o něco poprosili, pokaždé jsi dal rozhovor. I já to tak dělal. Oni tě potom úplně vyždímají a nakonec poplivou. Řeknou si: „Vždyť on je takovej hodnej.“ Jednou jsem řekl ňákýmu fotografovi, co mě fotil ve frontě na koncert: „Ne, já už se nechci fotit, nefoťte mě!“ a ten fotograf začal pokřikovat, co si o sobě myslím,  a že na to dojedu. Ale mám pocit, že od té doby se ke mně paradoxně začali chovat hezky. Později jsem si řekl, že už s nimi nechci nic mít a je mi tak líp. Pár redaktorů jsem si zablokoval, aby mi už nevolali. Někteří moji mladší kolegové do toho s nimi furt šlapou, ale já ty novináře znám – pořád ti stejní lidé. Dnes máš Instagram, Facebook, odborné hudební časopisy a různé společenské týdeníky, které nejsou tak debilní, takže tohle už není potřeba. Možná to nebylo potřeba ani tehdy, ale co už teď s tím, že jo.

\\  \\  \\

Svoje dítě bych dal pouze do hudební školy, kterou mám prověřenou. Děti si chtějí hlavně hrát a kluci se musí předvádět před holkama a naopak. V tom je asi ten fór. Ukážeš jim to a za dvě hodiny už mohou hrát písničku. Při té příležitosti je můžeš postupně učit noty, ale nemůže to být dril. Já začínal v hudební škole Ciskotéka, ve které Cidlinští učí moderním, téměř vizionářským stylem. Ta škola umožňovala každému rozvíjet svůj talent, ať už byl jakkoli velký. V každém člověku našli místo, které společně s ním opracovávali, rozvíjeli a něco z toho vykvetlo. Spousta lidí si myslí, že neumí zpívat a nemají na to, ale opak je často pravdou. Dlouho jsem si myslel, že pár kamarádům řeknu: „Až mi to nepůjde, řekněte mi to. Nechci, aby mě lidé litovali a abych zpíval z prdele.“ Mám ale pocit, že to tak asi dopadne – teda ne tak, že budu marnej – ale prostě že se budu na pódiu držet zuby nehty, dokud mě neklepne pepka. Asi jak jsem mluvil na začátku o tom Karlovi. Dokud Ti ty lidi tleskaj, nechceš přestat. Zpívání je jeden z hlavních smyslů, proč jsem na téhle planetě a teď s lockdownem jsem si uvědomil ještě více, že nic jiného dělat nechci. 

Foto: soukromý archiv Ondřeje Rumla