Dříve jsem sport nesnášel, protože mi ho nutili rodiče, a když po dítěti něco chceš, udělá přesný opak. Intenzivně jsem s ním začal až v Dánsku, kde se nedalo dělat nic jiného, než běhat, nebo jezdit na kole. Jeden kamarád mě hecoval, abych si zaběhl ultramaraton. ,,Super… tak já neuběhnu ani tři kilometry v kuse, aniž bych neumřel na infarkt a mám jít do tohohle?” Připadal jsem si jako totální antitalent. Nicméně Dánsko je úplná placka, což začátky trochu usnadnilo a postupně se z pohybu stala závislost. Asi o půl roku později se uskutečnil můj první ultramaratonský závod. Jednalo se zhruba o šedesátikilometrový závod v Alpách s převýšením kolem 4500 m. Člověk musí být dost motivovaný, nebo úplně debilní, aby něco podobného zkusil a styl ,,hlavou proti zdi” je pro mě rozhodně typičtější než nějaký patent na chytrost.
Pět kilometrů před cílem jsem si oddělal v seběhu kotník a závod nedokončil, ale bylo mi jasné, že do toho půjdu znova! Tedy… nejdřív mě napadlo vypít tak litr piva, což byl asi pokus přebít bolest, ze kterého jsem pak byl docela na šrot. Ráno jsem ale kromě kocoviny cítil i motivaci do dalšího tréninku. Trvalo mi asi dva roky, než jsem vůbec první ,,ultra“ závod dokončil. Mé představy o sportu byly dost zkreslené skrze růžové brýle. Myslel jsem si, že stačí běhat obden a zvládnu všechno. Takhle to bohužel nefunguje – přihlásit se na závod je vždycky lehčí, než ho odběhnout.
PŘETRÉNOVÁNÍ BYL NORMÁLNÍ STAV
Ne každý je geneticky vybavený tak, aby mohl běhat stokilometrové závody každý měsíc. Ti profíci jsou fyziologicky úplně jinak stavění. Cítí asi podobnou bolest jako já, ale výkonnostně se s nimi srovnávat nemohu. Když si to zpětně přebírám, tak se během závodu na tu bolest snažím nesoustředit. Třeba na posledním ultramaratonu jsem si oddělal hamstring, ale myslel jsem jen na to, jaké mají na občerstvovačkách dobré jídlo! Dal jsem si vynikající buchtu a musel běžet na následující občerstvovací stanici, kde na mě čekala další. Žádné halucinace, nebo podobné stavy jsem ale nikdy nezažil, možná jsem na sebe moc měkkej.
Profíci běhají kolem sto mil za týden. Já naběhám v létě kolem 80 km týdně, což je zlatý střed, který je pro mé tělo udržitelný. V těch vrcholových týdnech zvládnu i 110 km. Nemám jednu ruku, tudíž při pohybu vzniká šílená dysbalance a já radši zbytek času věnuji kompenzačnímu cvičení, místo zvyšování objemu. Skialpy a ultramaratony jsou na záda docela mlejnek. Většinou vyřeším jednu věc a hned se podělá jiná, ale zatím to je dobrý – běhat mohu. Trénink se snažím zvyšovat postupně, abych se vyhnul přetrénování. V začátcích jsem s tím měl problém, ani jsem nevěděl, co to přetrénování je, byl to zkrátka normální stav a já se pak hrozně divil, že nevyjdu ani na Ještěd.
K běhu se rychle přidaly skialpy, do nich jsem se opravdu zažral. Je to neuvěřitelně pestrý sport, který lze dělat závodně, nebo se jen tak toulat po horách. Vždycky, když jsem marnej na závodech, tak mě to táhne do hor, a když mi to naopak nejde v nich, snažím se hodně trénovat. Přípravě na závody musím samozřejmě trénink uzpůsobit a je to jiné, než kdybych chtěl jenom chodit po kopcích, ale baví mě obojí. Alex Honnold říkal, že sportovní lezení se velmi rychle posunulo, protože dnešní děti již mohou odmala trénovat na umělých stěnách. Já to vidím podobně se skialpinismem. Hodně lidí začíná na sjezdovkách, protože to je jednodušší. Nemusí se starat o laviny, vhodné podmínky, výběr trasy… je to výkonnostní přístup, nikoliv horský. Já osobně občas trénuji na sjezdovkách také. Když napadne metr sněhu, tak nemusím řešit nebezpečí lavin. V okolí Innsbrucku se pohybuje kolem skialpů hodně profesionálních běžců a někteří jsou úplně pohlceni tím výkonem. Málokdo z nich to bere tím horolezeckým přístupem, kdy jde o to poznávání a objevování okolí. Taky nejsem žádný extrémní horal, ale pořád tím trávím více času než oni. A samozřejmě o to více zase oni trénují.
V roce 2026 budou skialpy na olympiádě, a tím pádem doufám, že i na paralympiádě. Tomu bych obětoval úplně všechno. Jinak závodím v normálních kategoriích, kde se umisťuji zhruba v půlce. Samozřejmě teď nemluvím o velkých mistrovstvích. Abych tam skončil do první poloviny, to by asi museli všichni dostat střevní chřipku. Aktuálně si ani žádné cíle nedávám. Letos jsem se připravoval celou zimu a vůbec nevěděl, zda se uskuteční aspoň nějaké závody. Baví mě na sobě pracovat, udržovat se a pak čekat, jestli forma přijde. Jednoznačně mě motivují velké závody, jako Pierra Menta a Bokami. To je skvělý závod s fajn lidmi a suprovou afterparty. Můj plán pro letošní rok zní – něco si z ní pamatovat.
UMĚNÍ VZDÁT
V horách nemám problém výstup otočit. Bydlím v Innsbrucku, takže když se mi situace nezdá, mohu se vrátit třeba za týden. Když někdo jede z Čech a obětuje tomu dovolenou, peníze, dlouhou cestu, tak tenhle luxus nemá a rozhoduje se úplně jinak. Pro mě navíc vrchol ani tolik neznamená, chci si hlavně užít ten čas. Když vidím, že se kazí počasí, nebo je někde nafoukaná deska, případně převěj… proč to riskovat? Už třetím rokem jsem na horách téměř každý den a už tím, že žiješ v Alpách, se ty tendence počasí a vývoj podmínek naučíš číst. Vím, jak se hora chová v různých částech sezony, ale příroda dokáže vždy překvapit. U každé lavinové nehody u nás si čtu detailní rozbor, ale nic nedokáže nahradit zkušenost, kterou člověk získá každodenním pohybem v kopcích.
Na skialpy chodím často sám, což je samozřejmě proti základním pravidlům pohybu v horách a nikomu to nedoporučuji. Pokud tam chci trávit tolik času, nic jiného mi ani nezbývá, protože bych těžko sháněl každý den někoho jiného. O to více si dávám pozor, a když se rozhodnu pro jakoukoli túru, mám 99% jistotu, že jsou lavinové podmínky v můj prospěch. Samozřejmě, nějaké riziko tam bude vždy a už se mi párkrát stalo, že jsem měl vyloženě štěstí. Nedávno se mi třeba podařilo špatně odhadnout sjezd žlabem. Dostal jsem se do místa, ze kterého vedly jen dvě cesty: buď slézt dolů ledopád, nebo vyšplhat nahoru po skále. Ta byla pokrytá tenkou vrstvou sněhu a při lezení nahoru jsem měl pěkně sevřené půlky.
ADAPTED
Adapted je nezisková organizace pro lidi, kteří chtějí dělat extrémní sporty a mají nějaký deficit v pohyblivosti těla. Organizujeme pro ně různé eventy a kempy. Já mám na starosti samozřejmě skialpy, ale kromě nich je v nabídce například i paragliding, surfing, nebo downhill biking. Mezi sebou se tam potkávají zkušení sportovci s těmi, kdo měli třeba nedávno nehodu a rádi by si daný sport vyzkoušeli. Měl jsem radost, že si náš kemp účastníci pochvalovali a hrozně moc děkuji instruktorkám za pomoc. Ukočírovat program pro deset lidí, z nichž každý má specifické potřeby a část z nich nikdy nebyla v zimě na horách, nebylo snadné. Většina hostů z toho měla samozřejmě prdel a jen já nervy. Když měl někdo motorický problém s nějakým úkonem, vymysleli jsme různé vychytávky, ale nikdy jsme nebrali handicap jako překážku. ,,Jdeme na skialpy, vyřešíme to takhle a takhle. Hotovo, nazdar.” Pro ty účastníky je neskutečně motivační vidět lidi, kteří jsou na tom zdravotně podobně, jak vedou fakt pohodovej život. Když skončíš na vozíku, musíš to přijmout. Tak jako já musím přijmout, že nikdy nebudu hrát třeba na flétnu. Na druhou stranu se můžeš inspirovat tím, co ostatní vozíčkáři všechno zvládají… od sportovní, po akademickou kariéru.
Když nemáte ruku, hodně lidí si toho samozřejmě všímá. Malé děti občas koukají s otevřenou pusou a bojí se na to zeptat. Pro případ, že by se zeptali, mám připravenou výchovnou odpověď: ,,Když jsem byl malý, tak jsem doma zlobil, neuklízel a rodiče mi usekli ruku.” To je samozřejmě sranda… úplně v pohodě bych na to odpověděl. Vidíš na někom něco výrazného, tak se prostě zeptáš. Kdybys nosil růžové boty, lidé by se tě asi také ptali, proč sis je vybral.
Nejlepší by byla spartanská výchova, kterou jsem já neměl. Není dobré z toho dítěte dělat chudáčka. Pochopitelně, když se něco ošklivého stane malému dítěti, celá rodina kolem něj skáče a udělají pro něj všechno, ale když v tom vyrůstáš, zvykneš si na to. Já si myslím, že ten přístup by měl být stejný jako ke každému jinému. Já si třeba nechával dlouho zavazovat tkaničky, ale i s jednou rukou to není žádná nukleární věda, co by se nedala naučit. Dlouho jsem myslel, že to nejde, ale pak to přede mnou zvládnul jeden můj známý, navíc úplně ožralej.
FOTO: soukromý archiv Michala Šnajdra