Komfort asi hledám v něčem jiném, než většina lidí. V zábavě, cestování, užívání si života – to je podle mě maximum, co mohu dostat. Není to tak, že bych majetkem pohrdal. Koupit si svůj barák, nebo byt? To by bylo super, ale neobětuji svůj život vydělávání peněz cestou, která mi není vlastní. Když se mi to povede slacklinou? Pecka! Tlačit na pilu ale nechci, rozhodně bych nešel pracovat někam do korporátu. To radši mít za vystupování třikrát méně a být spokojenej.
NA DĚDINĚ ON-LINE
Na slackline jsem začal chodit, když mi bylo šestnáct a bydlel jsem na malé dědině. Svým dětem bych přál, aby vyrůstaly na podobném místě a zažily tam to, co v Holasicích u Brna prožil já. Mohli jsme si postavit babetu, jít kamkoliv do lesa, chytat ryby, jezdit na skejtu po ulicích, nakrást žíněnky z odpadu a trénovat do nich skákání, jezdit na motorce… možností a volnosti máš spoustu a s kamarády jste pak víc spjatí, než ve městě. Je skvělé, když už dítě začíná poznávat samo sebe a zjišťuje, v čem je dobré. Bohužel, hodně z nich dneska fascinuje online svět a hledají, jestli nejsou dobří tam. Přitom třeba mohou mít silné stránky někde úplně jinde, což nezjistí, když to nikdy nevyzkouší. Na vesnici máš online svět taky, počítač má už dneska doma každý, venku na tebe ale čekají ty ostatní věci, které mně jako malému připadaly neuvěřitelné. Tohle by si každé dítě zasloužilo zažít.
Nejvíc jsem toho natrénoval v Brně. Brácha koupil lajnu, která byla široká a hodně průtažná, tudíž šla napnout na chození a později i na hopsání. V parku Lužánky jsem tehdy potkal Michaela se Samem, jak tam drtí triky. „Nazdar, kluci, tyjo, teď jsem si taky koupil lajnu, nepomohli byste mi prosím?“ Pomohli. Založili jsme tým „Slack Rats“ a dva roky chodili trénovat do „našeho“ parku. Časem se nám podařilo sehnat starou halu ve Zbrojovce. Končil tam zrovna skatepark z důvodu nevhodných podmínek pro sportování – moc azbestu ve stěnách…to byl ideální prostor k tomu, abychom se tam nakýblovali! Po maturitě mě spíš než práce, nebo vysoká škola, zajímala lajna.
POULIČNÍ UMĚNÍ
Přestěhoval jsem se do Prahy, kde nás s Lukym napadlo začít vystupovat venku na ulici. Na vhodném místě jsme mezi dva stromy napnuli trickline, dali před sebe kasičku a začali skákat. Zjistil jsem, že se tím dají vydělat docela zajímavé peníze a kdyby to šlo dobře, do práce bych vůbec chodit nemusel. Tehdy jsem ještě chodil pomáhat kamarádovi, který dělal výškové práce. Přepínal jsem žaluzky, abych mohl zaplatit nájem a pořídit webovky. Později už jsme jezdili skákat do Německa, vydělávat v eurech. Když ti lidi hážou deseti a dvacetikoruny, dělá se to hůř, než když sbíráš eurovky a dvoueurovky. Němci v těch kovových věcech nevidí takovou hodnotu. Vydělali jsme si třeba 300 euro za odpoledne, což bylo docela fajn, ale časem už to nešlo utáhnout po fyzické stránce. Skákali jsme na ulici tři čtvrtě roku čtyřikrát do týdne, hrozně z toho bolela záda. Rozhodli jsme se propracovat koncepty vystoupení, které spojí náš sport s uměním. Začali jsme vystupovat v bílých košilích s motýlkem a vymysleli jsme našim show děj, aby oslovily i diváky, kteří jinak sport rádi nemají. Projekt jsme pojmenovali Slackshow. Často začínáme groteskou a vystoupení postupně graduje. Vždy se snažíme v nejlepším skončit, je tam pak takový „wow“ efekt a lidi říkají: „tyjo, to už končí?“ V tom vidím to umění.
Přihlásili jsme se do soutěže Česko Slovensko má talent. Bylo nám to sice trochu proti srsti, ale potřebovali jsme se trochu zpropagovat. Udělali jsme tam jedno video a už ani nebylo potřeba nikam postupovat. Účel to splnilo – postupem času začaly chodit poptávky a objednávky na vystoupení. Překvapilo nás to, během půl roku jsme byli schopni se tím plnohodnotně živit. Asi je to i tím, že u nás je umělecké činnosti nedostatek, ale každý den se pořádá hromada eventů. Jenom firem, co mají zájem o podobný program, jsou tisíce. Pár organizátorů už nás třeba pozvalo i čtyřikrát v řadě na stejnou akci. Jsou tu sice žongléři, artisté a akrobaté na šálách, ale to už všichni znají – slackline naproti tomu často překvapí. My vůbec reklamu netlačíme, naše služby aktivně nenabízíme a funguje to.
BUDOVAT SVŮJ BRAND
Občas se samozřejmě něco nepovede. Na jedné akci byla čerstvě navezená zemina, ale nikdo nám o tom neřekl. My ukotvili tricklajnu za osm kolíků v zemi, normálně se to dělá za čtyři. Přesto naše vystoupení skončilo předčasně tím, že nám jedna strana kotvení vyletěla ze země. Do Vysokého nad Jizerou jsem zase přijel se zlomenou rukou. Schoval jsem sádru pod košili a skákal, ale i tak to bylo vidět. Vystupovalo se nad dlažebníma kostkama a Luky při jednom skoku netrefil lajnu, spadl na zem a zlomil si nos. Lidi nám po skončení říkali: „Tyjo, kluci, to bylo skvělý!“ Já jsem pak řídil dodávku do nemocnice se zlomenou rukou a Luky byl vedle mě vyplej. Paradoxem je, že organizátor akce si nás objednal ještě asi čtyřikrát.
Chtěli bychom dále posouvat uměleckou úroveň, vystupovat na zajímavých místech a trochu díky tomu cestovat. Už jsme byli v USA, Spojených arabských emirátech, Itálii a mnoha dalších zemích. Nejvíc mě ale motivuje tlačit dopředu vystoupení tady v Česku. Můžeš jet někam do zahraničí vystupovat například na zábavní loď, případně v rámci různých projektů jako artista, ale tam se tě nikdo neptá na jméno, nebo značku. Jsi prostě umělec a tečka. Naproti tomu tady u nás buduješ svůj brand a baví mě, když to pak poznávají i lidé mimo náš sport. Mám radost, že dnes už za nás vystupují i další kluci a můžeme Slackshow posouvat společně.
Právě lidi okolo mě na tom baví asi nejvíc. Bez nich by to nešlo… když jdeš s někým tahat lajnu ve výšce, musíš mu bezmezně věřit. V horách každý kotví jednu stranu a ty pak na tu lajnu jdeš, aniž bys měl možnost to zkontrolovat. Dáš mu prostě do rukou svůj život. Dříve jsem z té party hodně bral – učil jsem se od zkušenějších a jezdil na festivaly jako návštěvník. Dnes už ale lidé, kteří to dříve organizovali, mají většinou jiné zájmy. Měl bych trochu černé svědomí, kdybychom na jejich práci nenavázali a nezačali té komunitě něco vracet. Začali jsme proto pořádat highlinové meetingy v Srbsku u Berouna, a taky organizujeme letní závody Slack on the beach. Chtěli bychom, aby lidé, kteří teď začínají, měli možnost zažít podobné věci, jaké jsme v našich začátcích mohli zažít my. Věřím, že ta parta jde pořád dobrým směrem. Díky tomu žijeme v bublině lidí, kteří jsou super, zodpovědní, normální… o to víc pak dokáže překvapit zjištění, že okolní svět je často jiný.
Často tu mluvím v množném čísle. To proto, že téměř vše dělám dohromady s Lukym. Trávíme spolu hromadu času v rámci Slackshow, dlouho jsme společně i bydleli a ve volném čase jezdíme do hor nebo do skal. Lidi se nás občas ptají, jestli nemíváme ponorku. S Lukym jsme vůči sobě upřímní. Myslím, že lidé spolu přestanou vycházet, když mají nějaké nepříjemné tajnosti. My jsme vůči sobě fér, tak nemáme o co zakopávat. Samozřejmě, taky jsme se někdy pohádali. Třeba při jednom vystoupení v Lucerně jsme se špatně domluvili na sundávání lajny, a ta pak spadla jednomu pánovi na stůl, což je samozřejmě dost neprofesionální. Měl jsem pocit, že mě Luky slyšel, když jsem říkal, jak to provedeme, a potom to prostě udělal jinak. Byl jsem na něj v afektu docela nepříjemnej a zpětně mě to mrzí. Je to všechno jenom o komunikaci a to se naučíš, když máš vedle sebe takhle dobrého parťáka. My se třeba o všechny výdaje dělíme na půl. Jeden dostane pokutu? Jdeme na půl. Potřebujeme něco pořídit? Jdeme na půl. Jeden je nemocnej a nemůže vystupovat? Pořád jedeme fifty fifty.
Luky s Dannym, to je náš kamarád a třetí člen Slackshow, mi ukázali kouzlo hor. Lajny v nich představují něco, v čem bych se do budoucna chtěl posouvat. Každou novou lajnou tam vytváříš kus historie, poprvé kráčíš v prostoru, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Když to pak někdo po tobě zopakuje, máš dobrý pocit, že jsi ho motivoval, a dokážeš si představit, čím si zhruba musel projít. V horách jsem nejdříve chodil na skialpech a pak zkusil s klukama zimní lezení. Ze začátku jsem to moc nedával – je tam kosa, přemrzají ti ruce a celkově tam zažiješ hodně diskomfortu. Dřív jsem z toho byl navíc hodně unavený po mentální stránce. Celej den něco děláš třeba na hřebeni, na špičce, a jen se soustředíš, abys neuklouznul a nespadl. Když pak mám jít na lajnu, hlava mě přemlouvá, abych nechodil. Potom ale ta euforie na chatě nebo doma, když se vrátíš… kvůli tomu to přece děláš! Na tyhle zážitky a dobrodružství hrozně rád vzpomínám a vážím si potom víc normálního života a maličkostí. Když mi pak například bude někdo nadávat v tramvaji? To mě fakt nemůže dostat.
Ventilovat svou kreativitu
Je jasné, že za 10 let už nikde skákat za peníze nebudeme. Máme vizi, že bychom měli stálou partu kluků, kteří by mohli skákat a do té doby vybudovat další věci. V té době už by po tom mohla být stálá poptávka a my bychom mohli rozjet další projekty. Já osobně bych se rád zaměřil na práci se dřevem, fotky a zvuk. Nerad bych stavěl byznys jen na jedné noze, dobré je mít alespoň tři. Když se ti pak jedna podtrhne, nejsi bez práce. Letos se ukázalo, jak je tohle křehký. Kultura šla první z kola ven a asi se bude i poslední vracet. Je mi ale jasné, že jsou samozřejmě důležitější věci a my se to snažíme brát pozitivně. Mohli jsme letos pracovat tak 3 měsíce, takže bylo nutné zmrazit svoje účty, zbytečně nenakupovat a neinovovat. Najednou jsme zjistili, jak dlouho člověk přežije relativně za minimum. Musíš v tom najít nějaká pozitiva a vymyslet způsob, jak ventilovat svou kreativitu. Já se začal více zajímat o své tělo a stravu, poslední dobou hodně běhám a cvičím, začal jsem pracovat se dřevem a více se věnuji zvuku. Přínos to má, ale už bych samozřejmě zase rád vystupoval. Tohle my ale zvládneme.
Strach ze samotného chození ve výškách už moc nemám a je to vlastně škoda. Vždyť právě strach zvyšuje adrenalin a ty máš pak větší touhu to dělat. Jsou ale způsoby, jak tyhle pocity hodně rychle vrátit… když si třeba jistící lano uvážu pouze za kotník nebo se rozhodnu jít úplně bez něj, takzvaně sólovat. Pár sól už mám za sebou a vždy to byl velmi intenzivní zážitek. Zde vidím prostor, kam se posouvat, protože si myslím, že lidé by v dnešní době občas měli riskovat svůj život. Dříve to bylo normální. Nesehnal jsi jídlo? Onemocněl jsi? Umřels. Ta smrt tady prostě byla a myslím si, že se těm lidem žilo lépe, než v dnešní době konzumu a samozřejmostí. Dnes tě nikdo nenechá umřít na ulici a svůj život bereme jako něco samozřejmého. Když jsi ale té smrti blízko a cítíš, jak je lehké umřít, dá ti to hodně pokory a jsi pak vyrovnanější. A z pohledu lidí kolem? Momentálně na mně není nikdo závislej. Jasný, byla by to ztráta pro moje rodiče, ale doufám, že ví, že jsem šťastnej. Já to tak beru. Kdyby nedejbože umřel někdo z mých známých při tom, co má rád, je to samozřejmě tragická událost, ale to je život. Až budu mít děti, samozřejmě nechám, nebudu zbytečně riskovat. Vlastně už bych docela chtěl mít tyhle nebezpečné věci za sebou.
Foto: SEVERSKEJ SVÉRÁZ, soukromý archiv Michala Pírka; Lukáš Černý (www.lukascerny.com) ; Slackshow (slackshow.com).
Video: SEVERSKEJ SVÉRÁZ, Česko Slovensko má talent 2016 (TV PRIMA), Lukáš Černý, soukromý archiv Michala Pírka