Myslím si, že je důležité si v životě najít svojí vlastní cestu, která vás bude posouvat blíž k místu, kde se chcete nacházet. Já využil možnosti se pohybovat v kolektivu lidí, kteří už z těchto bodů tvoří další cestu a jejich práce je víc než obdivuhodná. Každý člověk vás může posunout, ale pak jsou tu lidé, kteří vás dokáží někam doslova vystřelit. Od takových lidí jsem se snažil učit a myslím, že mi to v rámci mého studia dalo úplně nejvíc. O tom přesně ta vejška je – potkáváte hodně osobností a nemusíte se od nich vzdělávat jenom v rámci daného předmětu. Pan profesor Šedlbauer, prof. Lukáš, paní doktorka Máková… nikdo z nich mě ve škole na nic neměl, ale obohatili mě nejvíc.
Hned na začátku jarní vlny koronaviru začal výzkumný tým Ústavu pro nanomateriály, pod Technickou univerzitou v Liberci, vyrábět účinné filtry do šitých roušek. Já v tu chvíli dělal asistenta europoslance, ale protože se do Bruselu přestalo jezdit, neměl jsem najednou žádnou práci. V té době byla každá rouška, kterou jsi našel pod rohožkou, rovna zlatu. Nikdo neměl nic, všichni si museli ušít vlastní, nebo třeba nosit ubrousky… Přemýšlel jsem, jak bych mohl naší univerzitě pomoci a nakonec jsem se ozval panu profesoru Šedlbauerovi, kterého jsem znal z předchozích let.
OBROVSKÝ POTENCIÁL
Druhý den jsme se na půdě univerzity setkali a on mi řekl: ,,No, jestli děláte propagaci, tak by bylo dobré udělat propagační video.” To jsem zrovna neuměl, ale shodou okolností v tom je dobrý můj spolubydlící Ondra a rovnou mě napadlo, že by nám s marketingem mohla pomoct Inka. Měli jsme informace, že vývojový tým disponuje skvělou technologií, ale sami zvládnou vyrobit ,,pouze” dvacet tisíc filtrů denně, které distribuují v rámci Libereckého kraje. Potenciál byl ale obrovský. Bylo nutné oslovit firmy, které tu technologii měly, ale třeba si to ani úplně neuvědomovaly, protože se do té chvíle zaměřovaly na jiný typ výrobků, zda nechtějí své kapacity využít pro výrobu filtrů. Celkem rychle se přišlo na to, že v Česku je technologie na výrobu více než dvou milionů filtrů denně a mohli bychom tak být soběstační v rámci výroby ochranných pomůcek.
Úplně původně se šlo cestou nanoroušek a produkce byla pro Liberecký kraj dostatečná, nicméně tu technologii nevlastnil úplně každý a bylo by složité rozjet rychle velkou výrobu. My hledali cokoliv, schopné dobře filtrovat, a tímto se ukázal být melt-blown. Bylo ho tu tolik, že bychom mohli zásobovat celou Evropu. Museli jsme pracovat s konceptem, který by byl v široké míře dostupný pro všechny. Však se přihlaste, kdo na jaře dostal roušku od státu… jediná možnost byla, vzkázat lidem, aby si šili roušky s kapsičkou, a my jim k nim budeme vyrábět kvalitní filtry. Tento koncept byl dokonce oficiálním způsobem, jak nahradit respirátor v práci.
Náš tým měl za úkol vytvořit video, které zvedne u lidí poptávku po tomto kvalitním produktu, jenž je ochrání. Zároveň jsme se snažili oslovit firmy, mající požadované výrobní kapacity, aby do toho šly s námi. Zapojili jsme celebrity jako Kovy, Táňa Kuchařová, Ondra Brzobohatý, nebo Libor Bouček, což pomohlo u lidí získat důvěru. U těch firem to bylo hrozně těžké… měly už nasmlouvaný materiál pro jiné účely a vybudované vztahy se stálými zákazníky.
Dobrým příkladem byla firma Obrokov. Majitel firmy – pan Zvěřina, je takový český Nikolas Tesla. Dokáže vyrobit cokoliv z ledasčeho. Vlastnil starou výrobní linku na pleny, která využívala melt-blownovou technologii. Během jednoho týdne za námi přijel asi čtyřikrát a společně jsme testovali účinnost vyrobených filtrů. Oproti nám byl v hrozně těžké pozici. My jsme neinvestovali peníze, nikoho nezaměstnávali a nepodstupovali riziko, že zkrachujeme. Pan Zvěřina ano, ale přesto s námi začal spolupracovat, protože chtěl pomoct. Jakmile zprovoznil linku a zaměstnal na ní lidi, vyráběl kolem pěti milionů filtrů týdně. Cílem bylo dostat ochranné pomůcky k co největšímu počtu lidí, takže na tom nikdo nemohl vydělávat. Z toho důvodu byla jejich cena nevídaně nízká. Zbývalo vyřešit, jak ty miliony filtrů dostat k lidem. Přes Kovyho a Petra Ludwiga jsem dostal kontakt na Martina Hausenblase, podílníka firmy Adler, což byla v té chvíli asi jediná firma, která dokázala takové množství distribuovat. Byli ochotni zastropovat cenu, takže si každý mohl koupit jeden filtr za méně než korunu.
BYROKRACIE
Tito výrobci potřebovali finanční garanci, nebo aspoň příslib, že jim stát pomůže zajistit pro jejich produkci odbyt. Přece jen museli odříznout své zákazníky a zároveň vyrábět filtrační materiál v řádech milionů kusů. Velmi rychle bychom mohli být nezávislí na tom, zda nám soudruzi z Čínské lidové republiky prodají ochranné prostředky za úplně nesmyslné částky. Ministerstva po nás požadovala různé testy, s kterými souvisela nesmírně složitá byrokracie. Samozřejmě jsme to očekávali, ale kdyby nám s tím stát pomohl, mohlo to být hrozně rychlé. Vždyť všechny ty ústavy mají přívlastek ,,státní”. Místo toho jsme to zařizovali sami, jakožto dobrovolná iniciativa a celé se to protáhlo do začátku dubna. Je zajímavé, že pro čínské roušky nikdo tak přísné testy nevyžadoval. Skoro to vypadá na protekcionismus čínských výrobků. Možná to bylo vlivem nedostatku důvěry sami v sebe, kdy ti nahoře nevěřili, že to dokážeme. Nebo to byl jen dobrý obchod pro zainteresované strany? Když to beru zpětně, čtu si a komunikuji s výrobci ochranných pomůcek, je mi z toho mnohdy špatně.
Ministerstvo průmyslu a obchodu, vnitra, zdravotnictví… oni nekontaktovali firmy vyrábějící ochranné pomůcky u nás. Aspoň ne ty, s kterými jsme spolupracovali a je tak otázkou, jakým způsobem si dělali rešerši. Přijde mi smutné, je-li student schopen najít více výrobců ochranných pomůcek než Ministerstvo vnitra a zdravotnictví dohromady. Když jsem si procházel usnesení vlády, nenašel jsem ani zmínku o mapování situace v České republice. Bavil jsem se s šéfem nanotechnologické asociace a ten mi řekl, že téměř do konce dubna nebyla žádná z firem v rámci asociace kontaktována. Přitom my ten seznam firem nabízeli Ministerstvu zdravotnictví, ale oni nejevili zájem a i ty firmy, které v tu dobu již vyráběly, nikdo z ministerstva neoslovil.
O následném vítání čínských zásilek jsem napsal: ,,jeden úklon před letadlem nás může dostat na kolena mnohem více než spoléhání se na sebe sama.” Já chápu tu první dodávku, ale další už ne. Podle mě žádná evropská země neměla takový potenciál, vyrábět tolik ochranných pomůcek, jako Česká republika. Marně jsme opakovali, že je tu potenciál do 48 hodin přestavět linky tak, aby vyráběly dvacet milionů kusů denně. My jsme byli dříve textilní velmoc a ty stroje tady pořád jsou. I my jsme pořád dobří. Jenom jsme si to během té krize zapomněli připomenout…
Komunikoval jsem s panem senátorem Pavlem Fischerem, který nám radil: ,,heleďte, o nějaké natírání vlády, ať se postarají jiní. Vy dělejte to, co vám jde a zaměřte se fakt jen na to.” Později jsme pouze konstatovali fakt, že Česká republika nakupuje věci, které nedávají smysl a přehlíží něco, co by smysl dávalo jak z ekonomického, tak zdravotnického hlediska. My jsme se nesnažili nějak politicky vymezovat, protože někteří lidé umí spoustu věcí zdržet a házet klacky pod nohy, když na ně někdo začne upozorňovat.
OBAVA, ŽE BYCHOM BYLI VIDĚT
Nepamatuji si, že bychom z přístupu státu byli uvnitř týmu jakkoli vyhořelí. Překvapilo nás to, ale hledali jsme zkrátka cesty, jak to udělat jinak. Obecně mezi námi panovala hrozně pozitivní atmosféra. Ti lidi byli na univerzitě od rána do večera, všichni chtěli pomoct, a každý přesně věděl, co má dělat, aniž by se mu to řeklo. Nikdo si tam na nic nehrál, a tak se i stávalo, že studenti vedli své kantory. Byla tam například sekce ,,šití roušek”, kterou řídila doktorandka a šéfovala docentům. Pro mě bylo zajímavé vidět to propojení fakult. My jsme poznali, jaké jsou nanotechnologie, mohli pozorovat třeba práci studentů ze Strojní fakulty a oni naopak viděli, v čem jim můžeme být nápomocni my. Byl to vlastně takový průvodce univerzitou a věřím, že těch zhruba čtyřicet lidí v týmu to spojilo.
Škoda je, že to tak úplně nespojilo celou univerzitu. Jednou za námi na budovu CXI přišel pan rektor a já mu chtěl ukázat naše video. Pět minut se mi snažil vysvětlit, proč nemá čas podívat se na tříminutové video. To mě trochu zarazilo. O pár dní později nám shodil naše webové stránky ,,Roušky s TULkou”, protože obsahovaly spojení ,,Technická univerzita”. Ano, tohle označení nemůžeš bez souhlasu použít, a proto jsme se pokoušeli už dříve pana rektora kontaktovat. Bezvýsledně. Později nám sdělil, že iniciativa končí, balíme krám a budeme vyrábět jen filtry pro kraj. Nebudeme už iniciovat žádnou výrobu v rámci České republiky, ani se vyjadřovat v médiích. Celkem jsme se kvůli tomu chytli a posléze se dopracovali k závěru, že budeme pokračovat pouze jako studentská iniciativa, nic pod záštitou Technické univerzity. Asi za tím byla obava, že bychom byli vidět a mohli tak udělat nějakou chybu, která by univerzitu mohla mrzet.
Nyní jsou výrobní kapacity v Česku dostatečné, naše iniciativa proto už ve své činnosti na podzim nepokračovala. My chtěli výrobu rozběhnout a ten cíl byl nakonec naplněn. Že na to stát kašle a nakupuje neustále z Číny, je věc druhá, ale když si chce někdo koupit kvalitní český respirátor, tu možnost má. Dostal jsem ale například fotku respirátoru z LDNky, na kterém bylo napsané ,,non-medical protective”, a to prostě nechcete vidět. Máme k dispozici testy, které ukazují, že účinnost některých nakupovaných respirátorů je 60 procent, namísto 95. Navíc ty čínské ani nevyhovují evropské normě… je to smutné.
Propojili jsme se i se spoustou jiných iniciativ. Bylo zajímavé poznat ten jejich pohled, a říct si: ,,Na vás taky stát kašle, jo?” Takže jsme si podali ruce a snažili si pomoct navzájem. Někdy ta iniciativa zkrátka přijde zezdola, náš tým se sám postupně vyprofiloval. V takové chvíli stačí, když ,,ti nahoře” tu práci podrží, ale i když se tak nestane, lze dokázat spoustu věcí. Studenti podle mě mají ještě iluze, o které nepřišli, a to jim umožňuje věci měnit. Naděje a iluze – to tě motivuje ke změně a u studentů se ještě vyskytují ve velké míře.
Foto a video: SEVERKEJ SVÉRÁZ, ROUSKYSTULKOU.ORG, soukromý archiv Davida Svobody